"Jak jste to dělali, když jste chtěli někoho sníst?"
"Zapálili jsme velkej oheň ... někdo z toho taky dělá omáčku ... říkali mi, že je to moc dobrý, ale já jsem to nikdy neochutnal... Henry by to moh jíst ve dne v noci... je to opravdovej kanibal ... měl šílenej pohled ... nikdy jsem předem nevěděl, co udělá ... opravdu jsem musel bejt blázen, abych tohle dělal..."
"Henry také jedl lidi?"
"Ano, samozřejmě ... teď říká, že ne, ale je to lhář... měl rád každej kousek ... srdce ... dělal si jedno jídlo z dušenýho masa, se srdcem a s žebrama ... říkal mi, že je to nejlepší kus ... nejlibovější byly hýždě ... ano, hýždě byly vybraný jídlo..."
"A co jste měl nejradši vy?"
"Já jsem to nejed pořád ... žebra ... ale byl jsem úplně ožralej, když jsem je jed ... Lucas mi dával ochutnat, ale nikdy bych tomu byl nevěřil, až teprve když jsem ho viděl, jak někomu podříz krk a pak vzal hrnek, nachytal do něj krev, která stříkala a vypil ji ... pak oznámil, že to bylo dobrý ... lepší než šampaňský nebo víno ..."
"Myslím, že když jste byl mladší, slýchal jste, jak na vás mluví hlasy mrtvých. Je to pravda?"
"Ano ... slyšel jsem hlasy mrtvejch ... ještě teď bych moh jít k hrobu mý mámy, lehnout si na něj a slyšel bych a cejtil, jak se chvěje země ... a slyšel bych, jak se tam dole hejbá ... a velmi dobře vím, že ona by mě taky slyšela ... cejtím, jak se chvěje země ... chodil jsem tam pořád..."
"S babičkou jste chodíval často na hřbitovy?"
"Vyhrabávali jsme kosti ... sbírala koření a míchala je s kostma a dělala smlouvy s Ďáblem ... uměla čarovat, měla panenky vúdú ... někdy vzala kuře a zakroutila mu krk..."
"Dělal jste pro ni tuhle špinavou práci?"
"Jo .... Musel jsme dělat, co mi řekla ... říkala mi, že patřím Ďáblu ... "Dělej, co ti říkám, nemůžeš toho nechat, nikdy nebudeš moct Ďábla opustit" ... byla to opravdová čarodějnice ... nosila dlouhý šaty, měla velmi dlouhý vlasy, zakrývala si obličej ... chodila na hřbitovy, do stodol, zaklínala, zapalovala oltáře ... doma měla lidský lebky ... ukázala mi, jak vzít šuplík, obrátit ho a udělat z něj oltář... řezala mrtvým ruce, přidávala do toho koření a všechno to míchala v poháru ... bylo to hrozně zajímavý ... když jsem byl ještě úplně malej, táta mě potrestal tak, že mě strčil pod sušičku a svázal dvě kočky za ocasy ... byl jsem dole a kočky se trhaly ... padaly z nich vnitřnosti a na obličej mi stříkala krev ... řval jsem ... byl jsem hrozně malej ... pro mě byl jako Ďábel ... bylo to, když jsem byl malej... dělal si jídlo z psů ... znásilnil mě, když jsem byl malej ... pokračoval jsem ... nepřestal jsem ... když jsem byl úplně malej, moje sestra mě převlíkala za holku ... bylo to čím dál tím šílenější ... nemoh jsem se zastavit ... horší a horší ... nevěděl jsem, jak to mám udělat... dělal jsem, co mně poručila máma ... někdy se babička snažila sehnat úplné čerstvou mrtvolu, který uřízla hlavu ... vzala hlavu do rukou a čekala až kůže vyschne ... jindy stáhla kůži z hlavy a natáhla si ji na tělo ... říkala, že takhle její kůže zůstane mladá ... tohle jsem dělal, když jsem byl malej... Bylo to dobře nebo špatně? Já nevím ... nemoh bych to říct... dělal jsem všechno, co mi řekli... někdy čurala do velkýho hrnce a pak mi to lila na hlavu a říkala, že takhle mě Ďábel neopustí... no ... tohle dělala..."
"Myslíte si, že za to, čím jste se stal, může tohle?"
"Já nevím ... to je těžký pochopit ... ale chodím od procesu k procesu ... příští tejden mám další... (Ukázal mi papíry)... Podívejte ..."
"Je to proces pro vraždu?"
"Ano ... namaloval jsem vám obrázek ... můžete si ho nechat (Dal mi ho)... Je to dárek ..."
"Díky."
"Nechte si ho."
"Jak je možné, že jste se přiznal k smrti malého Adama Walshe a že za vás Gerard Schaefer napsal doznání?"
"To nebyl můj zločin ... v knize se píše, že jsem podezřelej číslo jedna ... zkoušeli říkat, že jsem to já, ale já jsem v tom zločinu nevinně ... je to v knížce Henry... je tam plno historek ... ňáká ženská na Floridě oznámila, že existuje jinej podobnej zločin z roku 1985 ... předtím ... ale to byla holka a ne kluk ... bylo jí devět nebo deset let ... ale to už jsem byl ve vězení... nikdy nenašli tělo Adama Walshe ... jenom Walshovu hlavu a taky ty holky ... kdybych ten zločin spáchal, věděl bych, kde to tělo je ... ale já to nevím ..."
"Proč jste se tedy přiznal?"
"Přinutili mě ... bili mě, musel jsem se přiznat ... víte, jaký jsou lidi: myslí si, že když jste zabil jednou, tak automaticky věří, že jste zabil taky spoustu ostatních ... choděj se na vás dívat ... chtěj skončit svoje vyšetřování a za chvíli jsou frustrovaný a nutěj vás násilím, abyste se přiznal... Ale to nebyl můj zločin ... Viděl jste můj snubní prstýnek? Někdo ho pro mě udělal... je udělanej doma..."
"Kdo ho udělal?"
"Dobrej přítel ... velmi dobrej přítel. (Usmál se) ... Podívejte se ... Vypadá jako pravej, že jo?"
"Je to přítel, se kterým byste se chtěl oženit?"
"Ne, žijeme odděleně ... už se nechce ženit... změnil názor... řek ne a takto mezi náma skončilo ..."
"Koho máte raději, Boha nebo Ďábla?"
"Když věříte v Boha, věříte taky v Ďábla ... věříte v oba... Člověk nemůže říct, že věří v Ďábla, když nevěří taky v Boha ... Vždycky je jeden z nich silnější... Moc tomu nerozumím ... moc bych chtěl, ale nejde to ..."
"Až umřete, kam půjde vaše duše?"
"Když věřím v Ďábla, tak mě bude mít Ďábel, když v Boha, tak mě bude mít Bůh ... Nevím, na jakou stranu půjdu ... Jestli mě Ďábel bude dál pošťuchovat nebo ne ... Víte, on si mě už dlouho podává ..."
V tu chvíli vešli do malé místnosti dozorci.
Konec interview.
Když Ottis Toole odcházel, požádal mě, abych mu napsal. Slíbil, že mi pošle obrázky a napíše "dlouhý a milý dopis".
"Zapálili jsme velkej oheň ... někdo z toho taky dělá omáčku ... říkali mi, že je to moc dobrý, ale já jsem to nikdy neochutnal... Henry by to moh jíst ve dne v noci... je to opravdovej kanibal ... měl šílenej pohled ... nikdy jsem předem nevěděl, co udělá ... opravdu jsem musel bejt blázen, abych tohle dělal..."
"Henry také jedl lidi?"
"Ano, samozřejmě ... teď říká, že ne, ale je to lhář... měl rád každej kousek ... srdce ... dělal si jedno jídlo z dušenýho masa, se srdcem a s žebrama ... říkal mi, že je to nejlepší kus ... nejlibovější byly hýždě ... ano, hýždě byly vybraný jídlo..."
"A co jste měl nejradši vy?"
"Já jsem to nejed pořád ... žebra ... ale byl jsem úplně ožralej, když jsem je jed ... Lucas mi dával ochutnat, ale nikdy bych tomu byl nevěřil, až teprve když jsem ho viděl, jak někomu podříz krk a pak vzal hrnek, nachytal do něj krev, která stříkala a vypil ji ... pak oznámil, že to bylo dobrý ... lepší než šampaňský nebo víno ..."
"Myslím, že když jste byl mladší, slýchal jste, jak na vás mluví hlasy mrtvých. Je to pravda?"
"Ano ... slyšel jsem hlasy mrtvejch ... ještě teď bych moh jít k hrobu mý mámy, lehnout si na něj a slyšel bych a cejtil, jak se chvěje země ... a slyšel bych, jak se tam dole hejbá ... a velmi dobře vím, že ona by mě taky slyšela ... cejtím, jak se chvěje země ... chodil jsem tam pořád..."
"S babičkou jste chodíval často na hřbitovy?"
"Vyhrabávali jsme kosti ... sbírala koření a míchala je s kostma a dělala smlouvy s Ďáblem ... uměla čarovat, měla panenky vúdú ... někdy vzala kuře a zakroutila mu krk..."
"Dělal jste pro ni tuhle špinavou práci?"
"Jo .... Musel jsme dělat, co mi řekla ... říkala mi, že patřím Ďáblu ... "Dělej, co ti říkám, nemůžeš toho nechat, nikdy nebudeš moct Ďábla opustit" ... byla to opravdová čarodějnice ... nosila dlouhý šaty, měla velmi dlouhý vlasy, zakrývala si obličej ... chodila na hřbitovy, do stodol, zaklínala, zapalovala oltáře ... doma měla lidský lebky ... ukázala mi, jak vzít šuplík, obrátit ho a udělat z něj oltář... řezala mrtvým ruce, přidávala do toho koření a všechno to míchala v poháru ... bylo to hrozně zajímavý ... když jsem byl ještě úplně malej, táta mě potrestal tak, že mě strčil pod sušičku a svázal dvě kočky za ocasy ... byl jsem dole a kočky se trhaly ... padaly z nich vnitřnosti a na obličej mi stříkala krev ... řval jsem ... byl jsem hrozně malej ... pro mě byl jako Ďábel ... bylo to, když jsem byl malej... dělal si jídlo z psů ... znásilnil mě, když jsem byl malej ... pokračoval jsem ... nepřestal jsem ... když jsem byl úplně malej, moje sestra mě převlíkala za holku ... bylo to čím dál tím šílenější ... nemoh jsem se zastavit ... horší a horší ... nevěděl jsem, jak to mám udělat... dělal jsem, co mně poručila máma ... někdy se babička snažila sehnat úplné čerstvou mrtvolu, který uřízla hlavu ... vzala hlavu do rukou a čekala až kůže vyschne ... jindy stáhla kůži z hlavy a natáhla si ji na tělo ... říkala, že takhle její kůže zůstane mladá ... tohle jsem dělal, když jsem byl malej... Bylo to dobře nebo špatně? Já nevím ... nemoh bych to říct... dělal jsem všechno, co mi řekli... někdy čurala do velkýho hrnce a pak mi to lila na hlavu a říkala, že takhle mě Ďábel neopustí... no ... tohle dělala..."
"Myslíte si, že za to, čím jste se stal, může tohle?"
"Já nevím ... to je těžký pochopit ... ale chodím od procesu k procesu ... příští tejden mám další... (Ukázal mi papíry)... Podívejte ..."
"Je to proces pro vraždu?"
"Ano ... namaloval jsem vám obrázek ... můžete si ho nechat (Dal mi ho)... Je to dárek ..."
"Díky."
"Nechte si ho."
"Jak je možné, že jste se přiznal k smrti malého Adama Walshe a že za vás Gerard Schaefer napsal doznání?"
"To nebyl můj zločin ... v knize se píše, že jsem podezřelej číslo jedna ... zkoušeli říkat, že jsem to já, ale já jsem v tom zločinu nevinně ... je to v knížce Henry... je tam plno historek ... ňáká ženská na Floridě oznámila, že existuje jinej podobnej zločin z roku 1985 ... předtím ... ale to byla holka a ne kluk ... bylo jí devět nebo deset let ... ale to už jsem byl ve vězení... nikdy nenašli tělo Adama Walshe ... jenom Walshovu hlavu a taky ty holky ... kdybych ten zločin spáchal, věděl bych, kde to tělo je ... ale já to nevím ..."
"Proč jste se tedy přiznal?"
"Přinutili mě ... bili mě, musel jsem se přiznat ... víte, jaký jsou lidi: myslí si, že když jste zabil jednou, tak automaticky věří, že jste zabil taky spoustu ostatních ... choděj se na vás dívat ... chtěj skončit svoje vyšetřování a za chvíli jsou frustrovaný a nutěj vás násilím, abyste se přiznal... Ale to nebyl můj zločin ... Viděl jste můj snubní prstýnek? Někdo ho pro mě udělal... je udělanej doma..."
"Kdo ho udělal?"
"Dobrej přítel ... velmi dobrej přítel. (Usmál se) ... Podívejte se ... Vypadá jako pravej, že jo?"
"Je to přítel, se kterým byste se chtěl oženit?"
"Ne, žijeme odděleně ... už se nechce ženit... změnil názor... řek ne a takto mezi náma skončilo ..."
"Koho máte raději, Boha nebo Ďábla?"
"Když věříte v Boha, věříte taky v Ďábla ... věříte v oba... Člověk nemůže říct, že věří v Ďábla, když nevěří taky v Boha ... Vždycky je jeden z nich silnější... Moc tomu nerozumím ... moc bych chtěl, ale nejde to ..."
"Až umřete, kam půjde vaše duše?"
"Když věřím v Ďábla, tak mě bude mít Ďábel, když v Boha, tak mě bude mít Bůh ... Nevím, na jakou stranu půjdu ... Jestli mě Ďábel bude dál pošťuchovat nebo ne ... Víte, on si mě už dlouho podává ..."
V tu chvíli vešli do malé místnosti dozorci.
Konec interview.
Když Ottis Toole odcházel, požádal mě, abych mu napsal. Slíbil, že mi pošle obrázky a napíše "dlouhý a milý dopis".
no tak to je hnus ta svině