Tohle byl den, kdy jsem si opravdu přál, abych mohl spát.
Střední škola.
Nebo by bylo lepší označení očistec? Kdyby existovala nějaká cesta, jak si odpykat svoje hříchy, hned bych sepo ní vydal. Otrava je něco, co ve mě rostlo, každý den se zdál nemožně jednotvárnější než ten minulý.
Domníval jsem se, že to je způsob spánku - pokud je spánek definován jako nečinný stav mezi aktivními obdobími.
Můj zrak proběhl kolem praskliny v rohu jídelny, všechno kolem jsem ignoroval, byla tady jen ta prasklina. To byl jeden způsob k utlumení těch hlasů blábolících v mé hlavě.
Několik stovek z nich ignoruju bez sebemenší námahy. Ale ostatní....
Když se dostanu do lidské mysli, slyším všechno, ale někdy zase jen něco. Dnes jsem vstřebal všechny myšlenky se nepartným pozdvižením z nově příchozího studenta. Dalo malou práci zjistit o něm všechno. Mohl jsem vidět její tvář opakující se skrz různé mysli v různých úhlech pohledů. Normální lidksá dívka. Rozruch z jejího příjezdu byl únavně předvídavý - jako by jí něco ozařovalo, takovou budila pozornost. Můžská polovina stáda si už živě představovala jak jsou s ní, ale bylo to jen proto, že byla něčím novým na podívání. Snažil jsem se všechyn jejich myšlenky vytlačit z hlavy.
Pouze čtyři mysli byly vítané, moje rodina : mí dva bratři a dvě sestry, kteří byli v mé přítomností uzavření a zřídka si nechali nahlédnout do svých myslí, neměli to rádi. Dával jsem jim tolik soukromí, kolik jsem dokázal. Snažil jsem se neposlouchat, i když všechno neslyšet nešlo.
Ať jsem to zkoušel jak jen jsem mohl, stále... Vědel jsem.
Rosalie přemýšlela, jako obvykle, o sobě. Snažila se zahlédnout svůj profil v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliina mysl byla jako mělký bazének se spoustou překvapení.
Emmett se vztekal kvůli wrestlingy, který včera večer prohlrál se Jasperem. Musel sebrat veškerou svou trpělivost, a té měl opravdu málo, aby vydržel do konce školy na odvetu. Nikdy jsem nemusel jeho myšlenky skutečně poslouchat, nikdy nemyslel na nic, co by už neřekl, nebo co by neudělal. snad jsem byl vinný čtením myslí těch ostatních, protože jsem věděl věci, které jsem nikdy vědět nechtěl. Jestli byla Rosaliina myls jako mělký bazének, pak Emmettova byla jako jezero bez stínů, s hladinou čirou jako sklo.
A Jasper byl... plný utrpení. Potlačoval jsem povzdech.
Edwarde. Alice opakovala moje jméno ve své hlavě a upoutala moji pozornost hned napoprvé.
Bylo to stejné, jako volat mé jméno nahlas. Poslední dobou jsem byl rád, že mě volá takhle - ale bylo to rozčilující; kdykoli kdokoli pomyslel na nějakého Edwarda, moje hlava se automaticky otočila...
Tentokrát jsem se ale tím směrem neotočil. Já s Alicí jsme byli v této soukromé konverzaci dobří a nenápadní. Bylo vyjímečné, že by nás kdokoli přistihl. Zaměřil jsem svůj pohled na puklinu ve zdi.
Jak se ovládá? zeptala se.
Zamračil jsem se, byla to pouze malá změna ve výrazu mých rtů. Nic, co by mohlo někoho upozornit. Mohl jsem se jednoduše mračit znuděním.
Aliciin suševní hlas byl znepokojený a viděl jsem, jak si prohlíží Jaspera v další vizi z budoucnosti. Hrozí nějaká nebezpečí? Dívala se dopředu, do blízké budoucnosti, která se mění každým naším rozhodnutím, přelétl jsem také její vize se stejným znepokojením...
Pokračování zítra :)
Ahojky,
zaujal mně tvůj překlad Půlnočního slunce a myslím,že jsi moc dobrá.Mohla bys mi posílat pokračování email?Jestli odmítneš,tak to pochopím,ale bude mně to moc mrzet.
Díky Marci