"Co?" štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. "Ó ano - staré rodinné dědictví," řekla hladíc si svůj medailonek.
"To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda," pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.
"Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři."
Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost - ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.
Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:
"Mdloby na tebe!"
Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.
Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:
"Mdloby na tebe!"
Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.
"Harry!"
"Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-"
"Harry, paní Cattermolová!"
Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...
"EXPECTO PATRONUM!"
Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.
"Hermiono, seber ten viteál," řekl Harry.
Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.
"Ty?" zašeptala paní Cattermolová. "Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!"
"Vážně?" zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.
"Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!"
Řetězy se nepohnuly.
"Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?"
"Počkej, zkouším tady něco nahoře-"
"Hermiono, ti mozkomorové!"
"Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí - bude po medailonu... Musím ho zdvojit - Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.
"Podívejme! Relashio!"
Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.
"Nechápu," zašeptala.
"Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte," řekl Harry.
"Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela - "
"Harry," řekla Hermiona, "jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?"
"Patroni," odpověděl Harry.
Stříbrný jelen klusal místností.
"Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého."
"Expec - Expecto patronum!" křikla Hermiona.
Nic se nestalo.
"Je to pouze kouzlo," uklidňoval Harry paní Cattermolovou, "není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!"
"Expecto patronum!"
Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.
"Pojďme," řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.
Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.
"Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou," říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.
"Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je - ehm - oficiální pozice."
"Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium."
Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.
"Regu!" vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.
"Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?"
"Voda," zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.
"Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud..."
Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.
"Harry, jestli jsme tu v pasti...!"
"Nejsme, pokud si pospíšíme," řekl Harry.
Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.
"Kdo z vás má hůlku?"
Zhruba polovina z nich se přihlásila.
"Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!"
Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.
"Osmé patro," řekl studený hlas čarodějky, "Atrium."
Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.
"Harry!" zapištěla Hermiona. "Co chceš udělat?"
"DOST!" zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.
Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.
"Za mnou," zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.
"Co se děje, Alberte?" řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.
"Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby," řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.
Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.
"Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho..."
"Odmlouváte mi?" zuřil Harry. "Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?"
"Omlouvám se!" zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.
"Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a..."
"Mají čistou krev," řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. "Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte," zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.
Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:
"Mary!"
Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.
"Re-Regu?" Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.
Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.
"Hej, co se to děje? Co to má být?"
"Zataraste východ! HNED!"
Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.
"Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!" zakřičel Harry.
Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,
"Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?"
Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.
"Dělej!" zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.
Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.
"Regu, já nechápu…"
"Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!"
Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.
"POJĎME!" zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.
Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…
Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.