Zdroj: Kniha hrůzy - Antonín Hodný
Monotónní ruch ulice. Auta, jako každý den v tuto podvečerní dobu, svižně projížděla dlouhým, rovným úsekem zanedbané periferie malého městečka.
Husté křoví lelmující ulici se náhle rozlétlo a z něj se vypotácel vělovlasý, shrbený a na první pohled zmatený stařec. Vzrušeně gestikuloval, jako kdyby chtěl projíždějícím autům něco naléhavého sdělit. Hukot motorů automobilů snadlo pohlcoval jeho slova. Stařec se vpotácel do vozovky. Vzrušene gestikuloval, jako kdyby chtěl na místě v tuto chvíli zastavit dopravu. Pištění brzd vystřídala tupárána prudkého nárazu. Bezvládné tělo, odmrštěné nárazem těžké dodávky, odlétlo stranou a jako bezvládná hadrová panna dopadlo na krajnici. Monotónní ruch ulice zpomalil. Do podveřerního šera výstražně blikala světla varovných světel. Kolem nepřirozeně ležícího starce se brzy sběhl hlouček čumilů.
"Ten blázen mi tam schválně vběhl," přesvědčoval ostatní řidič dodávky.
"Je mrtvý," pronesl někdo.
"Asi to byl nějaký bláznivý sebevrah."
"Vypadá to sice trochu zanedbaně, ale časem se z toho stane krásně místo k bydlení," prohodil mimiděk muž za volantem a s příslibem naděje se usmál na ženu, sedící vedle něj a malou holčičku v baby sedačce, která si hrála s velkým plyšovým medvědem.
Béžový Ford Combi, následovaný stěhovacím kamionem firmy Dunka a spol, odbočil z hlavní silnice na prašnou cestu lemovanou vysokými stromy. Ta po několika desítkách metrů končila u zpola zrezavělé branky, za níž stál v sousedství mohutných dubových korun prostorný šedý dům. Všude bylo ticho, jako kdyby celá nemovitost i se svým nehybným, dalo by se říci až mrtvolně klidným, okolím uvízla v čase. Tuto prazvláštní kulisu narušily až hlasy stěhováků.
"Časem to bude pěkné bydlení."
"Ta střecha by potřebovala opravit."
"Tatí, budu tam mít mědvědí pokojíček?"
První kroky. Šero staré zaprášené chodby.
"Je to tady pochmurné."
"Hned zítra objednám úklidovou firmu."
"Tatí, já se bojím," přitulila se k muži malá dívenka. "Viď, že tady nejsou žádná strašidla?"
Někde v dálce nad nimi začali odbíjet hodiny. Jedna dva tři. Chodba se podávala znělou ozvěnu.
"Neměj strach, Ruth. Jsi už přece velká holka, která moc dobře ví, že žádná strašidla neexistují. A i kdyby náhodou nějaká existovala, tatínek tě před nimi ochrání!"
Staré dřevené schody nepříjemně zavrzaly.
"Tak tady budeš mít svůj pokopjíček," otevřel otec jedny ze dveří v patře."My s maminkou budeme mít ložnici hned vedle. To kdyby jsi přeci jenom měla trochu strach."
Dětské oči se rozzářily.
"Pojď Botulko," dívenak chytla velkého plašového medvěda za tlapu a táhla ho dovnitř místnosti. "Tady teď budeme spolu bydlet."
Na starou střechu, ohlodanou zubem času, se snesl soumrak.
"Podává se první večeře v našem novém domě," vytrhl dívenku výkři vycházející zezdola. Ruth popadla medvěda za tlapu a cupitala s ním pochodbě. Jedna z lampiček ve zdi zapraskala. Hodiny na konci chodby oživly. Bim Bam! Bim Bam! Od zaprášeného stropu se oddělil temný stín. Vytřeštěná dětská očka. Strachy stažené hrdlo nevypustilo ani hlásku. Bim Bam! Temný stín se blížil. Děvčátko zapištělo, upustilo svou hračku a ze všech sil utíkalo směrem ke schodům. Otec, který jí, vyděšený jejím křikem, běžel naproti, byl již nadosah. Hodiny náhle utichly.
"Ruth, miláčku, co se ti stalo ?"
Tatínku tam... tam," vzlykala dívenka. "Tam je strašidlo. Chtělo mě sežrat."
Matak, která běžela svému manželovi v ústery, ji vzala do náručí.
"Neboj se holčičko, to se ti jenom něco zdálo."
"Ne, balo tam strašidlo. Velké, zlé, černé strašidlo!" trvala na svém.
"A už dost!" vykřikl skoro otec." Už jsi velká holka a měla bys vědět, že strašidal jsou jenom v pohádkách."
Dívenka neprotestovala. Jenom se ještě víc schoulila do bezpečné náruče své matky...
Monotónní ruch ulice. Auta, jako každý den v tuto podvečerní dobu, svižně projížděla dlouhým, rovným úsekem zanedbané periferie malého městečka.
Husté křoví lelmující ulici se náhle rozlétlo a z něj se vypotácel vělovlasý, shrbený a na první pohled zmatený stařec. Vzrušeně gestikuloval, jako kdyby chtěl projíždějícím autům něco naléhavého sdělit. Hukot motorů automobilů snadlo pohlcoval jeho slova. Stařec se vpotácel do vozovky. Vzrušene gestikuloval, jako kdyby chtěl na místě v tuto chvíli zastavit dopravu. Pištění brzd vystřídala tupárána prudkého nárazu. Bezvládné tělo, odmrštěné nárazem těžké dodávky, odlétlo stranou a jako bezvládná hadrová panna dopadlo na krajnici. Monotónní ruch ulice zpomalil. Do podveřerního šera výstražně blikala světla varovných světel. Kolem nepřirozeně ležícího starce se brzy sběhl hlouček čumilů.
"Ten blázen mi tam schválně vběhl," přesvědčoval ostatní řidič dodávky.
"Je mrtvý," pronesl někdo.
"Asi to byl nějaký bláznivý sebevrah."
"Vypadá to sice trochu zanedbaně, ale časem se z toho stane krásně místo k bydlení," prohodil mimiděk muž za volantem a s příslibem naděje se usmál na ženu, sedící vedle něj a malou holčičku v baby sedačce, která si hrála s velkým plyšovým medvědem.
Béžový Ford Combi, následovaný stěhovacím kamionem firmy Dunka a spol, odbočil z hlavní silnice na prašnou cestu lemovanou vysokými stromy. Ta po několika desítkách metrů končila u zpola zrezavělé branky, za níž stál v sousedství mohutných dubových korun prostorný šedý dům. Všude bylo ticho, jako kdyby celá nemovitost i se svým nehybným, dalo by se říci až mrtvolně klidným, okolím uvízla v čase. Tuto prazvláštní kulisu narušily až hlasy stěhováků.
"Časem to bude pěkné bydlení."
"Ta střecha by potřebovala opravit."
"Tatí, budu tam mít mědvědí pokojíček?"
První kroky. Šero staré zaprášené chodby.
"Je to tady pochmurné."
"Hned zítra objednám úklidovou firmu."
"Tatí, já se bojím," přitulila se k muži malá dívenka. "Viď, že tady nejsou žádná strašidla?"
Někde v dálce nad nimi začali odbíjet hodiny. Jedna dva tři. Chodba se podávala znělou ozvěnu.
"Neměj strach, Ruth. Jsi už přece velká holka, která moc dobře ví, že žádná strašidla neexistují. A i kdyby náhodou nějaká existovala, tatínek tě před nimi ochrání!"
Staré dřevené schody nepříjemně zavrzaly.
"Tak tady budeš mít svůj pokopjíček," otevřel otec jedny ze dveří v patře."My s maminkou budeme mít ložnici hned vedle. To kdyby jsi přeci jenom měla trochu strach."
Dětské oči se rozzářily.
"Pojď Botulko," dívenak chytla velkého plašového medvěda za tlapu a táhla ho dovnitř místnosti. "Tady teď budeme spolu bydlet."
Na starou střechu, ohlodanou zubem času, se snesl soumrak.
"Podává se první večeře v našem novém domě," vytrhl dívenku výkři vycházející zezdola. Ruth popadla medvěda za tlapu a cupitala s ním pochodbě. Jedna z lampiček ve zdi zapraskala. Hodiny na konci chodby oživly. Bim Bam! Bim Bam! Od zaprášeného stropu se oddělil temný stín. Vytřeštěná dětská očka. Strachy stažené hrdlo nevypustilo ani hlásku. Bim Bam! Temný stín se blížil. Děvčátko zapištělo, upustilo svou hračku a ze všech sil utíkalo směrem ke schodům. Otec, který jí, vyděšený jejím křikem, běžel naproti, byl již nadosah. Hodiny náhle utichly.
"Ruth, miláčku, co se ti stalo ?"
Tatínku tam... tam," vzlykala dívenka. "Tam je strašidlo. Chtělo mě sežrat."
Matak, která běžela svému manželovi v ústery, ji vzala do náručí.
"Neboj se holčičko, to se ti jenom něco zdálo."
"Ne, balo tam strašidlo. Velké, zlé, černé strašidlo!" trvala na svém.
"A už dost!" vykřikl skoro otec." Už jsi velká holka a měla bys vědět, že strašidal jsou jenom v pohádkách."
Dívenka neprotestovala. Jenom se ještě víc schoulila do bezpečné náruče své matky...

Máš skvělej blog!! Nechceš spřátelit?? ♥♥ jukni na můj ♥♥ páá