"Tak zítra už zbývá vyřídti jen několik posledních formalit a bude hotovo," otřel si oterc po večeři ubrouskem ústa.
"Nezapomeň na tu úklidovou firmu," připomněla mu jeho žena.
"Tatínku, já tady nechci bydlet," zakňourala Ruth. "Botulka mi říkal, že se mi tady taky nelíbí."
"Nezlob miláčku. Už jsme ti přece s maminkou vysvětlili, že tady žádné strašidlo není. Strašidla doopravdy neexistují. Jenom jsi se něčeho lekla. Určitě si tady časem zvykneš a bude se ti tady moc líbit. Je to jenom otázka času..."
Bim Bam !
Oči malé Ruth vyletěly vzhůru. Její dětská fantazie pracovala na plné obrátky. Zdálo se jí, že se stín, vysoko na schodišti nad nimi, prodlužuje. Ve stejném okamžiku pochopila, že nemá smysl tatínka s maminkou přemlouvat. Dospělí jsou dospělí a vidí zkrátka věci jinak. Stín vysoko na schodech, jako kdyby se spokojeně usmíval.
Noc. Tichá hvězdná noc. Klid a mír. Ruth ležela v postýlce ve svém novém pokojíčku a pevně svírala svého medvídka.
"Neboj se Botulko. Budeme se k sobě pořád tulit a nic se ním nemůže stát."
Hodiny daleko v chodbě za dveřmi opět ožily. Ruth se zdálo, jako kdyby společně s ozvěnou jejich vyzvánění zaslechla pleskání černých křídel. Bim Bam. Pravidelné, rytmické zvuky nebraly konce. Pleskání se změnilo v jemné údery do zavřených dveří. Strachem ani nedutala. Trvalo snad celou věčnost než vyzvánění konečně utichlo. Pak byl kl id. Jen pokoj se naplnil přerývaným dechem vystrašeného ptáčete.
Probudilo ji bubnování dešťových kapek na sklo. Ráno bylo zamračené a kalné jako zkažená voda. Nad postýlkou se skláněla matka.
"Tak jak jsi se vyspinkala, beruško naše milovaná."
"Bylo tady zase. To strašidlo chtělo dovnitř."
Tvář matky zkameněla."Promsím tě Ruth, nech už těch nesmyslů. Nekaž tatínkovi a mě radost z tohoto krásného nového domova. Tatínek ti snad jasně vysvětlil, že žádná strašidla neexistují!"
Venku stále pršelo. kapky monotáně bičovaly starý dům i s jeho pochmurným okolím. jejich pravidelné bubnování na starou střěchu přerušil zvuk startujícího auta. Za malou chvíli béžový Ford zmizel za brankou.
"Běž si hrát, dítě. A nezapomeň. už nechci slyšet nějaké další hlouposti o strašidlech a jiných nesmyslech."
Poryv větru se opřel do mohutných korun dubů. Jejich šumivou píseň narušovaly jen kapky mlaskavě dopadající na rozmáčenou zem.
"Pojď Botulko, půjdeme si hrát." Dívenka uchopila svou hračku. Dveře z pokojíku do chodby se otevřely. Vrznutí podlahy. Dívenka úlekem poskočila.
"Neboj se, Botulko. Strašidla neexistují. Říkal to tatínek s maminkou...a ti mají pravdu."
Bim Bam !
Společně s velikými hodinami na konci chodby ožil i temný stín v jejím rohu. Černý stín se odlepil od zdi. Stojatý vzduch starého sídla zvířilai veliká křídla. výstavní exemplář netopýra se ladnými, pro tento druh zvířete až nepřirozenými, pohyby přibližoval k dívence. Ruth ovanul náhle chlad. Křečovitě sevřela medvídka.
"Strašidal přece neexitují!" vykřikla směrem k ladně se blížící hrozbě.
Něco ji zatahalo za vlasy. Zvuk hodin jako by byl nekonečný. měsíc a slunce namalované na velkém ciferníku nezúčastněne sledovaly, jak černá křídla zastínila malé dítě.
"Nezapomeň na tu úklidovou firmu," připomněla mu jeho žena.
"Tatínku, já tady nechci bydlet," zakňourala Ruth. "Botulka mi říkal, že se mi tady taky nelíbí."
"Nezlob miláčku. Už jsme ti přece s maminkou vysvětlili, že tady žádné strašidlo není. Strašidla doopravdy neexistují. Jenom jsi se něčeho lekla. Určitě si tady časem zvykneš a bude se ti tady moc líbit. Je to jenom otázka času..."
Bim Bam !
Oči malé Ruth vyletěly vzhůru. Její dětská fantazie pracovala na plné obrátky. Zdálo se jí, že se stín, vysoko na schodišti nad nimi, prodlužuje. Ve stejném okamžiku pochopila, že nemá smysl tatínka s maminkou přemlouvat. Dospělí jsou dospělí a vidí zkrátka věci jinak. Stín vysoko na schodech, jako kdyby se spokojeně usmíval.
Noc. Tichá hvězdná noc. Klid a mír. Ruth ležela v postýlce ve svém novém pokojíčku a pevně svírala svého medvídka.
"Neboj se Botulko. Budeme se k sobě pořád tulit a nic se ním nemůže stát."
Hodiny daleko v chodbě za dveřmi opět ožily. Ruth se zdálo, jako kdyby společně s ozvěnou jejich vyzvánění zaslechla pleskání černých křídel. Bim Bam. Pravidelné, rytmické zvuky nebraly konce. Pleskání se změnilo v jemné údery do zavřených dveří. Strachem ani nedutala. Trvalo snad celou věčnost než vyzvánění konečně utichlo. Pak byl kl id. Jen pokoj se naplnil přerývaným dechem vystrašeného ptáčete.
Probudilo ji bubnování dešťových kapek na sklo. Ráno bylo zamračené a kalné jako zkažená voda. Nad postýlkou se skláněla matka.
"Tak jak jsi se vyspinkala, beruško naše milovaná."
"Bylo tady zase. To strašidlo chtělo dovnitř."
Tvář matky zkameněla."Promsím tě Ruth, nech už těch nesmyslů. Nekaž tatínkovi a mě radost z tohoto krásného nového domova. Tatínek ti snad jasně vysvětlil, že žádná strašidla neexistují!"
Venku stále pršelo. kapky monotáně bičovaly starý dům i s jeho pochmurným okolím. jejich pravidelné bubnování na starou střěchu přerušil zvuk startujícího auta. Za malou chvíli béžový Ford zmizel za brankou.
"Běž si hrát, dítě. A nezapomeň. už nechci slyšet nějaké další hlouposti o strašidlech a jiných nesmyslech."
Poryv větru se opřel do mohutných korun dubů. Jejich šumivou píseň narušovaly jen kapky mlaskavě dopadající na rozmáčenou zem.
"Pojď Botulko, půjdeme si hrát." Dívenka uchopila svou hračku. Dveře z pokojíku do chodby se otevřely. Vrznutí podlahy. Dívenka úlekem poskočila.
"Neboj se, Botulko. Strašidla neexistují. Říkal to tatínek s maminkou...a ti mají pravdu."
Bim Bam !
Společně s velikými hodinami na konci chodby ožil i temný stín v jejím rohu. Černý stín se odlepil od zdi. Stojatý vzduch starého sídla zvířilai veliká křídla. výstavní exemplář netopýra se ladnými, pro tento druh zvířete až nepřirozenými, pohyby přibližoval k dívence. Ruth ovanul náhle chlad. Křečovitě sevřela medvídka.
"Strašidal přece neexitují!" vykřikla směrem k ladně se blížící hrozbě.
Něco ji zatahalo za vlasy. Zvuk hodin jako by byl nekonečný. měsíc a slunce namalované na velkém ciferníku nezúčastněne sledovaly, jak černá křídla zastínila malé dítě.
