close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter - 19. kapitola 3/1

4. listopadu 2007 v 20:11 |  ***Harry Potter - Reliklvie smrti - překlad***
19. STŘÍBRNÍ LAŇ
Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy.

Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál.

"Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou," souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. "Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla."

Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole.


"Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo," řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, "sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?"

Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy.

"Kde jsme?" zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.

"Deanův les," odpověděla, "Byl jsem tu jednou s našima."

I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.

Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.

Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.

V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.

Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.

Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...
A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.

Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.

"Ne," řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. "Vrať se!"
Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.

Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět.

Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.

Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

"Lumos," zašeptal a konec hůlky se zapálil.

S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.

Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo?

Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal.

Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Bezdechu na něj zíral.
Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat?
Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka.

Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, "Accio meč."

Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

"Pomoc," zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.

Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí.

Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil.

Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.

Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila "rytířskost", pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj.

Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.

"Diffindo!"

Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit.

Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.

Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.

Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.

A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.

Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi...
S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...

Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.

"Jseš - blázen?"

Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

"Proč sis sakra,"vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, "tu věc nesundal, než si se ponořil?"

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

"To jsi byl t-ty?" řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

"No, jo," odpověděl Ron trochu zmateně.

"To t-ty jsi udělal tu laň?

"Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!"

"Můj patron je jelen."

"No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy."

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

"Jak to, že jsi tady?"

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama