close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter - 20. kapitola 3/3

8. listopadu 2007 v 18:34 | Jassy |  ***Harry Potter - Reliklvie smrti - překlad***
"A hele!" vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům - velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
"To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran."

"To nemá s ptákem nic společného," řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.

"Já měl na mysli šachy," řekl Ron "vy tomu říkáte věž."

Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. "Je to jejich," řekl "podívejte!"

Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,

na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ

a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.


Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.

"Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, " řekla Hermiona, "tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko."

Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.

Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.

"Co...Co to je? Kdo jste?" zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.

"Dobrý den, pane Láskoráde." řekl Harry a podal mu ruku, "já jsem Harry, Harry Potter."

Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.

"Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?" zeptal se Harry "Chceme se vás na něco zeptat."

"Já... nejsem si jistý, že je to vhodné," šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. "To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl..."

"Nezdržíme se dlouho," pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.

"Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!"

Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin "rukopis". Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.

Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.

"Raději půjdeme nahoru," řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.

Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi.

Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis.

"Promiňte," řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.

Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho.

"Proč jsi sem přišel?"

Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: "Pane Láskoráde, co to je?"

Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.

"To je roh zmuchloroha smrkáče," odpověděl Xenofílius.

"Ne, to není!" řekla Hermiona.

"Hermiono," zamumlal Harry rozpačitě, "teď není chvíle na to..."

"Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!"

"Jak víš, že je to roh jednorožce?" zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.

"V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?"

"Zmuchloroh smrkáč," řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, "je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh..."

"Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný - nevím, kde jste ho získal, ale..."

"Koupil jsem ho," řekl Xenofílius neústupně. "Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
"A teď," obrátil se na Harryho, "Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?"

"Potřebujeme pomoci," řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.

"Aha," řekl Xenofílius, "pomoc, hmmm."

Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
"Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné."

"Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?" řekl Ron. "V tom vašem časopise?"

Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.

"No...ano, díval jsem se na to tak, leč..."

"To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?" řekl Ron.

Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.

"Kde je Lenka?" zeptala se Hermiona. "Schválně, co si o tom bude myslet ona."

Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:

"Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám."

Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..

"Pokrytec jeden mizernej," řekl Ron. "Lenka je desetkrát lepší, než on."

"Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl," řekl Harry.

"Souhlasím s Ronem," řekla Hermiona. "Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!"

Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo.

Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček.

"Podívejte na tohle," řekl Harry.

"Okouzlující," řekl Ron. "Překvapuje mě, že to neměl na svatbě."

Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici.

"Ah, všimli jste si mého vynálezu," řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury.

"Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'"

Zaměřil se na naslouchátka.

"Toto jsou vyvrhovací ventily - odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -" ukazoval na maličká křidélka, "- to je paruková vrtule - navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně," ukázal na oranžovou ředkvičku, "nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci."

Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků.

"Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?" řekl Xenofílius. "Děláme ho sami."
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: "Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho - už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si."

"A teď," sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, "jak vám můžu pomoci, pane Pottere?"

"Tak," řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, "jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená."

Xenofílius zvedl obočí.

"Myslíte snad znamení Relikvií smrti?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama