"Přesně," ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. "Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?" Vyhlédl opět z okna.
Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.
"No, dobrá," řekla Hermiona celá nesvá. "Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?"
"Co je s ním?"
"No, jak může být skutečný?"
"Nemůžeme dokázat, že není," odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.
"Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…"
Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.
"No, dobrá," řekla Hermiona celá nesvá. "Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?"
"Co je s ním?"
"No, jak může být skutečný?"
"Nemůžeme dokázat, že není," odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.
"Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…"
"Ano, to bych mohl," řekl Xenophilius. "Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl."
"Stará hůlka," pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, "také si myslíte, že existuje?"
"No jistě! V tomto případě máme i důkazy!" řekl Xenophilius. "Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky."
"A kde tedy je?" optal se Harry.
"Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel," odvětil Xenophilius.
"Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie."
Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.
"Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?" zeptal se Ron.
"Jó, kdo ví…" odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. "Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví." Odmlčel se.
Hermiona se opatrně zeptala: "Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?"
Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.
"Vy jste na to přišla, mladá dámo!" vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. "Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!"
"Kdo je Peverell?" otázal se Ron.
"Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole," řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse.
"Ignotus Peverell." "Skvěle!" řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, "ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!"
"Proooč?" protáhl Ron.
"Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a - Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!"
Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
"Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří," řekl, když scházel po schodech dolů. "Každý chce vždycky ochutnat náš recept - polévku se sladkovodní bublinatkou."
"Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga," vyhrkl Ron.
Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.
"Co si o tom myslíš?" zeptal se Hermiony.
"Panebože, Harry," odpověděla unaveně, "to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času."
"Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala," ozval se Ron.
"Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?"
"Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.
"Nechcete si o tom promluvit?" ozval se Ron.
"Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí."
"O čem to sakra mluvíš?"
"Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí - jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často."
"Harryho i mě vychovali mudlové," připomněla mu Hermiona. "Nám vykládali jiné pohádky."
Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona.
"Ale asi máš bohužel pravdu," řekla mu. "Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -"
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla "- o plášti," Ron řekl "o hůlce," a Harry dokončil "a o kameni."
Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.
"Myslel jsem, že řekneš o plášti'," prohodil Ron směrem k Hermioně, "ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono."
"No, tak neviditelný plášť už máme…" ozval se Harry, "…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá," dokončila Hermiona. "Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -"
"Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili," mínil Ron. "Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -"
"Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?" řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. "Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let."
"Oni fakt existují?" zeptal se Harry.
Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl.
"Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale - ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních."
"Ale jak víš," řekl Harry, "že ty hůlky - ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?
"No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?" pronesl Ron. Harry se zasmál - jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.
Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?
"A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?" optal se ho Ron.
"No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…" Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.
"Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…," řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. "Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?" zeptal se Hermiony.
"Ne," odpověděla smutně.
"Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací."
Vůně z kuchyně se linula stále silněji - vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city.
"Ale co plášť?" pronesl Ron pomalu. "Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -"
"Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!"