close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kniha hrůzy - Děti jsou někdy umíněné - část 3

2. listopadu 2007 v 19:53 | Jassy |  Kniha hrůzy
Pocítila jak se jí něco dotklo. Tělíčko roztřásla zimnice. Pak jí něco píchlo do ramínka. Pronikavě vykřikla bolestí.
Strašidla přece neexistují, honilo se jí hlavičkou, která se marně snažila pochopit co se to děje. Bolest, kterou však cítila, byla reálná až přespříliš.
Když matka v kuchyni mezi jednotlivými údery hodin zaslechla výkřik, napadlo ji vzápětí: "Co to ta holka vyvádí!" S potřebou jí konečně pořádně vyčinit, rázně vykročila ke schodům vedoucím nahoru. Na jejich vrcholu náhle zkameněla.
Ruth bezmocně klečela na zemi. Netopýr, který ji zastiňoval doširoka roztaženými blánovitými křídly, byl jen o něco menší než ona.
Bim Bam.
Tep hodin neustával. Ručička na ciferníku se jako šílená začala točit dopředu. Děvčátko, její milovaná dceruška, už neměla ani sílu plakat. Jako šílená vyběhla matka k tomu podivnému zvířeti, v zoufalé snaze zachránit svou dceru. Netopýr se ladně vznesl ke stropu a zmizel v temných útrobách domu.
"Ruth, miláčku, je ti něco?"
Matka vzala své dítě do náručí. Dětské oči začínaly získávat skelný, unavený lesk. Hebká kůže její tvářičky se nepřirozeně začala stahovat ve vrásčitou grimasu. Hebké vlásky, které každé ráno rozčesávala, postupně šedivěly. Tělíčko malého človíčka chřadlo a sesychalo, jako kdyby se do něj nemilosrdně zakusoval zub času.
"Ne!" vykřikla zoufale matka. "Proboha Ruth!" Krev divoce pulzovala ve spáncích.
V chvějících se rukou ženy, která právě ztrácela smysl svého života, držela bílou hlavu. Bílou hlavu kostnaté stařeny nad hrobem, která jako kdyby byla groteskní shodou okolností uvězněná v dětském těle.
"Maminko, co se to se mnou děje?" zaslechla slabounký hlásek.
Žena zakřičela. Nevěděla co, ale v tom výkřiku se jasně zrcadlila nezměrná bolest.
"Botulko. Botulko. Kde jsi?" Dětský hlásek, jemuž pozvolna docházel dech vycházel ze starých vrásčitých bezzubých úst, se třásl námahou.
"Ruth drahoušku. Proboha…"
Slzy z očí matky zkrápěly scvrklou tvář.
"Vidíš maminko. Já jsem ti říkala, že strašidla existujou."
Pak vydechla naposled. Spolu s ní zmlkly i hodiny.
"Ruth. Proboha Ruth." Hysterický pláč se změnil v srdceryvné vytí na smrt raněného zvířete.
"Ne! Ne! Proboha proč?" Žena se jako šílená potácela chodbou domu, který začala v tu chvíli nenávidět. Stejně jako celý svůj život.

Bylo po dešti. Béžový ford pomalu projel dubovou alejí a zastavil nedaleko od vchodu.
Muž sedící za volantem s úsměvem stiskl klakson v naději, že mu manželka s dcerou přiběhnou naproti. Nikdo však nepřicházel.
Nervózně otevřel velké dveře a stanul na prahu jak hrob tichého domu.
"Holky!" zavolal do prázdnoty. "Kde jste?"
Odpovědí mu bylo nekonečné ticho. S neustále přibývajícími obavami, pramenícími ze špatné předtuchy, vyběhl po schodech nahoru. V tu chvíli, téměř na stejné místě jako před pár hodinami jeho žena, zkameněl. Na konci chodby, nedaleko od velkých stojacích hodin, ležela sporá šedovlasá postava vetché stařenky, která v kostnatých rukách křečovitě svírala velkého plyšového medvěda. Jeho manželka se houpala nad ní. Prázdné oči oběšence zíraly na zdobený velký ciferník. John si ho nikdy pořádně nevšiml. Nyní s překvapením zjistil, že měsíc a slunce, které na něm byly namalovány, se na něj poťouchle usmívají.
Zoufale se vrhl ke své ženě. Pokoušel se jí sundat, ale záhy zjistil, že zbytečně. Život z jejího těla už dávno vyprchal. Pak jeho pohled klesl na tvář stařeny. V tu chvíli se zarazil. Rysy té tváře, poznamenané stářím, mu byly povědomé. Pak si uvědomil, že ta divná mrtvá osoba má nezvykle malé tělo a je oblečená do šatů jeho dcery. Celý svět se s ním roztočil.
"Ruth?"
Hodiny oživly.
Ucítil závan chladného vzduchu. Temný stín. Neměl chuť ani sílu se nějak bránit. Jeho štěstí bylo čímsi nemilosrdně zadupáno do země. Tělem projela pronikavá bolest.
"Nééééé!" zařval. Poslední odpor, pud sebezáchovy, vymrštil jeho tělo. Utíkal chodbou od jejíž stěn se odrážely rytmické údery hodin. Nohy, které postupně slábly, mu pomalu vypovídaly službu. Krátil se mu dech. Mysl, která v tom nekonečném běhu rekapitulovala v bleskových obrazech celý jeho život, nebyla schopná pochopit smysl toho, všeho, co jej náhle obklopovalo. Vyběhl ven na vzduch. Točila se mu hlava. Jako opilec se potácel zanedbaným parkem. Zahlédl svou ruku. Byla to stará svraštělá ruka. Ruka starce. Slábnoucím sluchem ještě zaslechl hukot projíždějících aut. Silnice byla nedaleko…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama