Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
"Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?"
Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?
"Griphook," řekl Harry. "Promluvím si nejdřív s ním."
Srdce mu bylo jako o závod.
"Tak tedy nahoru," řekl Bill, a vedl ho tam.
Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
"Potřebuji vás u sebe!" zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.
Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
"Jak ti je?" zeptal se Harry Hermiony. "Byla jsi úžasná - jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali -"
"Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?"
Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?
"Griphook," řekl Harry. "Promluvím si nejdřív s ním."
Srdce mu bylo jako o závod.
"Tak tedy nahoru," řekl Bill, a vedl ho tam.
Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
"Potřebuji vás u sebe!" zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.
Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
"Jak ti je?" zeptal se Harry Hermiony. "Byla jsi úžasná - jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali -"
Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. "Jak si vedeme Harry?" zeptal se Ron.
"Uvidíte, pojďte."
Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.
"Přímo tady," řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.
Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.
"Omlouvám se, že vás taháme z postele," řekl Harry. "Co vaše nohy?"
"Bolí," odpověděl skřet. " ale uzdravují se."
Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.
"Pravděpodobně si nevzpomínáte -" začal Harry.
"že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?" přerušil ho Griphook: "Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý."
Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.
"Pohřbil jsi skřítka," řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. "Sledoval jsem to z okna mého pokoje."
"Ano," řekl Harry.
Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. "Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere."
"Jakým způsobem?" zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.
"Vykopal jste hrob."
"A?"
Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.
"Griphooku, potřebuji se vás zeptat -"
"Také jsi zachránil skřeta."
"Co?"
"Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne."
"Hm, doufám, že vám to nevadí?" řekl Harry trochu netrpělivě.
"Ne, Harry Pottere," řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, "Ale jste velmi zvláštní kouzelník."
"Dobře," řekl Harry. "Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout."
Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.
"Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů."
Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.
Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.
"Harry -" řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.
"Dostat se do trezoru Gringottových?" zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. "To je nemožné."
"Ne, není," zaodporoval Ron. "Už se to jednou stalo."
"Jo," přikyvoval Harry. "Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety."
"Ale ten trezor byl prázdný," vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. "Byl minimálně chráněný."
"Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře," řekl Harry. "Patří Lestrangům."
Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.
"Nemáte žádnou šanci," řekl Griphook na rovinu. "Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš -"
"Zloději, byli jste varování - jo, já vím, vzpomínám si," řekl Harry. "Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?"
Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.
"Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe," řekl nakonec Griphook, "byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek."
"Nosič hůlek," zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
"Právo nosit hůlku," řekl skřet tiše, "se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho."
"Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky," namítl Ron.
"To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!"
"Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii," řekl Ron. "Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy -"
"Na tom nyní nezáleží," řekl Harry. "Ted' nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí -"
Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.
"Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?"
"My ano!" vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. "My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!"
"Neříkej si -" Ron zamumlal.
"Proč bych neměla?" řekla Hermiona. "Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!"
"A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?" zeptala se. "Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?"
Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.
"Co hledáte v trezoru Lestrangových?" zeptal se náhle. "Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý," a ukázal na Nebelvírův meč.
"Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových."
"Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?" zeptal se Harry. "Možná.Viděl jste tam i jiné věci?"
Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.
"Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty."
Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
"Tak mladí," řekl nakonec, "aby bojovali proti tolika..."
"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance."
"Já . . . promyslím si to," řekl Griphook.
"Ale -" začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
"Děkuji," řekl Harry.
Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.
"Myslím," řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, "že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . ."
"Jo, samozřejmě," řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.
"Ten malej podrazák," zašeptal Ron. "užívá si, jak nás může nechat čekat."
"Harry," zašeptala Hermiona, "myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?"
"Ano," odpověděl jí Harry. "Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl."
"Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?" řekl Ron, který vypadal popleteně. "Byl někdy v trezoru Lestragových?"
"Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů," odpověděl Harry. "Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice."
Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.
"Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal."
Harry si promnul jizvu.
"Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic."
Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. "Ty mu opravdu rozumíš."
"Jen z části," řekl Harry. "Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď - Ollivander."
Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:
"Vstupte!".
Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.
Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.
"Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme," řekl Harry.
"Můj zlatý chlapče," Ollivanderův hlas byl slabý. "Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat."
"Jsme rádi, že jsme to zvládli."
Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.
"Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc."
"Cokoli. Cokoli." řekl výrobce hůlek slabě.
"Dokážete ji opravit? Je to možné?"
Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.