Zpočátku se mu to dařilo, ale postupně začínal ztrácet přehled. Jejich útok působil velmi organizovaně, slizké končetiny se objevovaly přesně tam, kde zrovna nebyl a tam kde byl, mizely. Umdléval, ztrácel sílu a naději. Jeho malá holčička nepřestávala křičet, zrůdy cítily, že je nadosah a už už se chtěly zmocnit jejího panenství. To byl jejich cíl.
"Udělám cokoliv, abych tě ochránil," proletěla mu hlavou jeho vlastní slova. Přes celou tu zoufalou situaci, ve které se nacházeli, si pořád dostatečně věřil a věděl, že je schopen udělat třeba nemožné.

Všechno pro záchranu milované dcerušky. Potřeboval nápad. NÁPAD! Zastavit se alespoň na
okamžik a promyslet další tah. Nebylo to lehké, byl obklopen zabijáckými chapadly a deptán křikem milované osoby. Díry mezi prkny se zvětšovaly a slizké pracky se blížili, aby se zmocnily její nevinnosti…
Blesklo mu to hlavou v setině sekundy. To je ono! Nedostanou ji! Odhodil pohrabáč, který mu byl stejně teď k ničemu. Měl lepší zbraň. Otočil se směrem ke své nejdražší. Nedovolí jim, aby se jí zmocnili. Zabrání tomu, převeze je. Vyfoukne jim svatý grál přímo před nosem.
Křičela, když se k ní blížil, jakoby nechápala, že jí jde pomoct.
"Tatínku, prosím…tatínku!!!"
"Tatínek tě jde zachránit."
Když se odlepil z jejích zakrvácených stehen, schoulila se do klubíčka, jako by jí byla zima. Plakala a cosi šeptala. Celá se třásla strachem.
"Už se nemusíš bát," usmál se. "Jsou pryč. Vyhráli jsme."
A skutečně, po zrůdách nebylo ani památky. Dokonce i ta kaluž slizu zmizela z podlahy.
"Nemusíš se bát," zopakoval. "Tatínek ti nenechá ublížit."
Usmál se na ni, ale ona pořád plakala a třásla se. Plakala, třásla se a šeptala. Neslyšel co, na to byl dost daleko, ale byl si jistý, že to přejde. Je to mladá silná holka, bude v pořádku.
Otočil se a zmizel v kuchyni, aby jí připravil hrnek horkého kakaa. Měla ho moc ráda, jako otec to musel vědět.
Dívka nepřestávala šeptat. Její oči mířily směrem ke kuchyni a ústa tiše opakovala: "Zrůdo…zrůdo…zrůdo…"
hmm ... chudák holka ...