2. ÚSMĚV!
Tak a je to tady. Přišla moje chvíle. Chvíle, kdy ji potopím, tak jako to udělala ona mě. Celou
nedočkavostí se třesu, když k ní pomalu přistupuju. Ostří mého vypůjčeného nože se blýskne nedočkavostí. Její běsnění nezná meze, budu muset jednat rychleji, než by mi bylo milé. Dobře mířenou ranou na solaris jí zastavuju. Popadnu ji za ruky a přetočím břichem k zemi. Sednu si na její záda a zamezuji jí jakýkoliv pohyb. I přes její snahu shodit mě jsem v klidu. Chystám se jí ukázat, kdo je tady pánem, pomalu jí rozříznu celé její tričko a odhalí se mi záda, která strávila dlouhé hodiny v soláriu a v posilovně.

Uchopím nůž jako nějaký umělec a dám se do psaní do tak krásného podkladu jako jsou její záda. Velkými tiskacími písmeny jí navždy vryju do kůže: MRCHA. Vryju jí tam ta písmena pravdy opravdu hluboko, aby si tohle navždy pamatovala. S každým přibývajícím písmenem se její odpor zmenšuje. Samou bolestí ztrácí vědomí.
Však já ji proberu. Ujímám se svého sekáčku, mého dobrého přítele. Neměla děvenka omdlévat a usnadnit mi cestu k jejím ještě před chvíli zápasícím nohám. Sundám jí její módní žabky a jedním seknutím ji zbavuji hned tří prstů. Okamžitě se probere a její tělo se začne svíjet v příšerné bolesti.
Přehodím si náčiní a jdu na něco méně bolestivého. Chytnu ji chomáč vlasů a uříznu ho nožem. Jde to z tuha a má na vlasech zuby, kdyby sebou tak neházela, měla by krásný sestřih. Teď bude vypadat jak metla, ne že by mi to vadilo… Už mě unavuje snaha zbavit jí vlasů celkem bezbolestně a pár pramenů jí vyrvu i s kořínky a kousky kůže. Ještě pár pořádných škubnutí a vlasy jsou pro mě pasé.
Inspirována dalším mučením z filmu jí přitlačím hlavu silně k zemi, aby se mi moc necukala. Rozšířím její úsměv, kterým říkala všechny svoje posměšky na mou osobu. Párkrát jí naznačím pohybem můj budoucí úmysl. Bezmocně koulí očima, je mi jí možná i trochu líto. Ale když už jsem vzala spravedlnost do svých rukou, tak nebudu couvat. Hluboký nádech a výdech a jsem připravena. Ještě silněji přitlačím hlavu k zemi a pomalu, pomalinku provádím řez napříč její tváří. Po její tváři se rozlévá horká krev, jemné pramínky krve jí slepují pramínky zbylých vlasů. Když dokončuju dílo u jejího ucha silně se pode mnou vzepře a snaží se mě shodit. A málem se jí to taky povede!
Jen s přemáháním se mi podaří udržet se v sedle, ale za cenu toho, že při mé snaze jí zabodnu do ramene nůž. Další nemilá komplikace. Začínám zuřit. V zuřivosti se neznám a ona by klidně mohla přijít o život ač ji zabít zatím nechci. Krví smáčené tričko a vlasy mi napovídají, že bych se měla chýlit ke sladkému finále, jinak by mi tady mohla vykrvácet.
Ještě jí udělám několik dlouhých řezů na nohou a rukách a jdu na prsty. Každý dokonale upravený nehet ukazuje, že celá tahle paráda není zadarmo. Špičku nože jí vsunu pod nehet. Hlouběji a hlouběji. Až se celý nehet oddělí od ruky a zůstanou po něm krvavá spoušť. Na odděleném nehtu zbyl kousíčky tkáně, kdyby se to dalo pryč, tak by z toho byly docela dobrý nalepovací nehty zadarmo… Takhle pokračuju s další hrstkou nehtů, až je sada deseti kusů kompletní.
S klidným svědomím za dobře odvedenou práci ji opět omráčím, aby ji mohla odtáhnout někam, kde ji někdo rychle najde. Rozhodla jsem se pro nedaleký park, kde ji naaranžuju doprostřed cesty, kde se v tuhle dobu scházejí milenecké páry.
Návrat do krypty je rychlý stejně jako můj plán zahlazení stop. Kaluže krve se sice nezbavím, ale prsty a nehty spolu s hromadou vlasů beru s sebou. Uhasit svíčky. Naházet do tašky. Převléknout se do civilu. Všechno do jednoho naházet do tašky a tu do batohu a zmizet.
Celou cestu domů se mi honí hlavou: Jen ať ji někdo najde, ať to přežije, jinak se mi můj plán zhroutí…Cesta není dlouhá, asi čtvrt hodiny. Ale hned po pěti minutách křičím dívčí jekot směrem od parku. V tu chvíli se mi vybavuje : SHOW MUST GO ON a to moje teda pokračovat bude. Tohle byl teprve úvod.
Přehodím si náčiní a jdu na něco méně bolestivého. Chytnu ji chomáč vlasů a uříznu ho nožem. Jde to z tuha a má na vlasech zuby, kdyby sebou tak neházela, měla by krásný sestřih. Teď bude vypadat jak metla, ne že by mi to vadilo… Už mě unavuje snaha zbavit jí vlasů celkem bezbolestně a pár pramenů jí vyrvu i s kořínky a kousky kůže. Ještě pár pořádných škubnutí a vlasy jsou pro mě pasé.
Inspirována dalším mučením z filmu jí přitlačím hlavu silně k zemi, aby se mi moc necukala. Rozšířím její úsměv, kterým říkala všechny svoje posměšky na mou osobu. Párkrát jí naznačím pohybem můj budoucí úmysl. Bezmocně koulí očima, je mi jí možná i trochu líto. Ale když už jsem vzala spravedlnost do svých rukou, tak nebudu couvat. Hluboký nádech a výdech a jsem připravena. Ještě silněji přitlačím hlavu k zemi a pomalu, pomalinku provádím řez napříč její tváří. Po její tváři se rozlévá horká krev, jemné pramínky krve jí slepují pramínky zbylých vlasů. Když dokončuju dílo u jejího ucha silně se pode mnou vzepře a snaží se mě shodit. A málem se jí to taky povede!
Jen s přemáháním se mi podaří udržet se v sedle, ale za cenu toho, že při mé snaze jí zabodnu do ramene nůž. Další nemilá komplikace. Začínám zuřit. V zuřivosti se neznám a ona by klidně mohla přijít o život ač ji zabít zatím nechci. Krví smáčené tričko a vlasy mi napovídají, že bych se měla chýlit ke sladkému finále, jinak by mi tady mohla vykrvácet.
Ještě jí udělám několik dlouhých řezů na nohou a rukách a jdu na prsty. Každý dokonale upravený nehet ukazuje, že celá tahle paráda není zadarmo. Špičku nože jí vsunu pod nehet. Hlouběji a hlouběji. Až se celý nehet oddělí od ruky a zůstanou po něm krvavá spoušť. Na odděleném nehtu zbyl kousíčky tkáně, kdyby se to dalo pryč, tak by z toho byly docela dobrý nalepovací nehty zadarmo… Takhle pokračuju s další hrstkou nehtů, až je sada deseti kusů kompletní.
S klidným svědomím za dobře odvedenou práci ji opět omráčím, aby ji mohla odtáhnout někam, kde ji někdo rychle najde. Rozhodla jsem se pro nedaleký park, kde ji naaranžuju doprostřed cesty, kde se v tuhle dobu scházejí milenecké páry.
Návrat do krypty je rychlý stejně jako můj plán zahlazení stop. Kaluže krve se sice nezbavím, ale prsty a nehty spolu s hromadou vlasů beru s sebou. Uhasit svíčky. Naházet do tašky. Převléknout se do civilu. Všechno do jednoho naházet do tašky a tu do batohu a zmizet.
Celou cestu domů se mi honí hlavou: Jen ať ji někdo najde, ať to přežije, jinak se mi můj plán zhroutí…Cesta není dlouhá, asi čtvrt hodiny. Ale hned po pěti minutách křičím dívčí jekot směrem od parku. V tu chvíli se mi vybavuje : SHOW MUST GO ON a to moje teda pokračovat bude. Tohle byl teprve úvod.
je to v celku vostrý..až nechutný mno...ale..ta nenavíst mrtě videt prostě ..dobrý i když ..tohle nekomu udělat za..posměch ej fak dostt