close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter - 31. kapitola 4/2

5. ledna 2008 v 18:21 | Jassy |  ***Harry Potter - Reliklvie smrti - překlad***
Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

"Je to naléhavé," dodal naléhavě. "Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle."
"Nejsi vůbec první student, který po něm prahne," pronesla opovržlivě. "celé generace studentů mě otravovaly - "

"Tady nejde o to mít lepší známku - " zařval na ni Harry, "jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?"

Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, "Samozřejmě - jak se opovažuješ naznačit - ?"

"No tak mi pomozte!"

Její klid se vytrácel.
"To vůbec - nesouvisí -" zajíkala se, "s diadémem mé matky - "

"Tvé matky?"

Vypadala, že se na sebe zlobí.
"Dokud jsem žila," odpověděla stroze, "Byla jsem Helena z Havraspáru."

"Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?"

"Diadém propůjčuje moudrost," řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, "takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord - "

"Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!" skočil jí Harry naléhavě do řeči. "Nemám čas vám to vysvětlovat - ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!"

Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.

"To já jsem ukradla diadém své matce."

"Vy - vy jste co?"

"Já ukradla diadém," zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. "Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním."

Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.

"Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli."
"Pak má matka onemocněla - vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní."

Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.

"Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl."

"Baron? Myslíte - "

"Ano, Krvavého barona," dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. "Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře," dodala hořce.

"A ...a diadém?"

"Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě."

"V dutém stromě?" zopakoval Harry, "v jaké stromě? Kde?"

"V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne."

"V Albánii," opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.

"Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?"

Zavřela oči a přikývla.
"Neměla jsem - tušení - byl tak - okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe..."

Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo.

"No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl," zamumlal Harry, "uměl být velmi okouzlující, když chtěl..."

Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit -

" - tu noc, kdy přišel žádat o práci!" dokončil Harry nahlas svou myšlenku.

"Prosím?"

"Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!" řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.

"Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat - mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč - děkuji, děkuji vám!"
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži - ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy?

Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.

"Hagride!" vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy.

"Co to - "
"Harry, ty jsi tu! Jsi tu!"

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

"Dobrá práce, Drápku!" zahřměl skrz díru. "Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!"
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

"Sakryš, Harry," vydechl Hagrid, "to je vono, co? Čas začít bojovat?"

"Hagride, odkud jsi přišel?"

"Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni," řekl Hagrid pochmurně.

"Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´"

"Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al - a kde je Ron s Hermionou?"

"To," řekl Harry, "je dobrá otázka. Pojďme!"

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

"Kam jdem?" oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

"Nevím přesně kam," odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, "ale Ron s Hermionou tu někde musí být."

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:

"Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu..."

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem - a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...

Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel -

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

"Madragory!" křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. "Vyhodíme je k nim přes hradby - to se jim nebude líbit!"

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.

Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

"Je to dobrý, Tesáku - dobrý!" zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

"Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!"

Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.

"Noc jako stvořená!" křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň.

Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly...

"Pottere!"

Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
"Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!"

"Já vím, evakuuje se," řekl Harry, "Voldemort - "


"Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo" řekl Aberforth, "nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?"

"Voldemorta by to nezastavilo," řekl Harry, "a Váš bratr by tohle nikdy neudělal."

Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.

Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...

Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.

"Kde jste SAKRA byli?" zařval Harry.
"V Tajemné komnatě?" odpověděl Ron.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama