Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.
Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité:
"Fíííííí!" a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.
"ARGH!"
Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.
"Je tu někdo neviditelný!" vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona.
Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo.
"JDEME!" zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.
"Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!"
Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.
"Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!" zakřičel Ron.
Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich.
Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit ho.
Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.
"NE!" vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové.
Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.
"Mám jich víc!" křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. "Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!"
A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.
Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím.
"Jak se dostaneme ven?" křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník.
"Neubližujte jim! Neubližujte jim!" křičel.
"HAGRIDE, NE!"
Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.
"HAGRIDE, VRAŤ SE!"
Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.
"HAGRIDE!"
Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo vidět.
"HAGRIDE!"
Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru.
Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány.
"Ah můj...!" vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.
"NE!" vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. "Omráčíš ho a on rozbije půl hradu..."
"HAGGER?"
Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.
"UTÍKEJTE!" zakřičel Harry.
Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali.
Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…
Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tiššími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí…
"No tak, Harry!" řekl Hermionin hlas z velké dálky, "Patrony, Harry, no tak!"
Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral, nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…
"HARRY, NO TAK!" vykřikl Hermiona.
Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…
Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných pocitů…
A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.
"Tak je to správně," řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A.
"Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…"
"Něco šťastného?" pronesl stále se třesoucím hlasem.
"Pořád jsme tady," zašeptala, "stále ještě bojujeme. No tak, teď…"
Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.
"Ani nevím, jak vám poděkovat," řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, "právě jste nám zachránili - "
Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.
"UTÍKEJTE!" zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě před chvilkou stáli.
Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy.
"Pojďme pryč z jeho dosahu!" zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.
"Vrba mlátička," řekl Harry. "Pojďme!"
Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval, rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit -
Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.
Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit.
"Jak - jak se dostaneme dovnitř?" funěl Ron. "Já - vidím to - kdyby tady byl - zase Křivonožka - "
"Křivonožka?" sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. "Jsi kouzelník, nebo ne?"
"No - jo - vlastně - "