34. ZNOVU DO LESA
Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu.
Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa?
Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání.
Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým rodičům.
Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.
Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči.
Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi.
Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit.
Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat…
Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.
Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich pozůstalí.
Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím.
A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.
"Víš co? Zvládnu ho sám, Neville," řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.
Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem, aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.
Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.
"Neville."
"Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!"
Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý.
"Kam to jdeš sám?" zeptal se Neville podezřívavě.
"To je součást plánu," řekl Harry. "Musím něco udělat. Poslouchej - Neville - "
"Harry!" Neville se náhle vyděsil. "Harry, nehodláš se mu vydat?"
"Ne," zalhal Harry. "Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…"
"Jo, slyšel jsem… co je s ním?"
"Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by - "
Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat.
"V případě, že by byli - zaneprázdnění - a ty bys měl možnost - "
"Mám zabít toho hada?"
"Zabij toho hada," zopakoval Harry.
"Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?"
"Jsem v pořádku. Díky, Neville."
Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.
"Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?"
"Jo, já - "
Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni, opustil ho a šel hledat další těla.