close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Harry Potter - 35. kapitola 3/1

16. ledna 2008 v 12:28 | Jassy |  ***Harry Potter - Reliklvie smrti - překlad***
35. KING´S CROSS
Ležel obličejem dolů a naslouchal tichu. Byl úplně sám. Nikdo se nedíval. Nikdo jiný zde nebyl. On sám si nebyl jistý, že tam byl.

O dlouhou chvíli později, a nebo možná o vůbec žádnou, ho napadlo, že musí existovat, že není možné, aby byl pouze myšlenka bez těla, protože ležel, určitě ležel, na nějakém povrchu. Cítil totiž dotyk něčeho a ta věc, na níž ležel, existovala také.


Jakmile dospěl k tomuto závěru, uvědomil si Harry, že je nahý. Vzhledem k tomu, že byl úplně sám, neznepokojovalo ho to, ale spíše nepatrně fascinovalo. Zajímalo ho, jestli když může vnímat, zda může i vidět. Tím, že je otevřel, zjistil, že má i oči.

Ležel v zářivé mlze, třebaže nebyla jako žádná jiná mlha, kterou kdy viděl. Matný opar neskrýval nic z jeho okolí; to spíše oblaky páry ještě žádné okolí nestihly vytvořit. Podlaha, na níž ležel, se zdála být bílá, ani chladná a ani teplá, ale jednoduše tam byla, rovné prázdné něco, na němž byl.


Posadil se. Jeho tělo působilo nezraněně. Dotkl se svého obličeje. Již neměl žádné brýle.

Z nezformované nicoty, která ho obklopovala, k němu doléhal jakýsi zvuk: drobné, měkké údery něčeho, co plácalo a bušilo. Byl to žalostný zvuk, stejně tak i lehce neslušný. Měl nepříjemný pocit, že naslouchal něčemu tajnému a ostudnému.

Ze všeho nejdřív si přál, aby byl oblečený.

Sotva se mu toto jeho přání zformovalo v hlavě, objevilo se nedaleko něj oblečení. Vzal ho a oblékl si ho: bylo měkké, čisté a teplé. Bylo pozoruhodné, jak se tam objevilo, právě v tom okamžiku, co po něm zatoužil …

Vstal a rozhlédl se. Byl snad v nějaké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se díval, tím více toho mohl vidět. Obrovská klenutá skleněná střecha se třpytila ve slunečním svitu vysoko nad ním. Možná, že to byl palác. Všechno bylo klidné a tiché, až na ty podivné plácavé a skuhravé zvuky přicházející odněkud blízko mlhy…

Harry se opatrně otočil na místě a jeho okolí vypadalo, jako by se vytvářelo přímo před jeho očima. Rozlehlá otevřená místnost, zářivá a jasná, síň mnohem větší než byla Velká síň, s průzračným klenutým skleněným stropem. Byla zcela prázdná. On byl jediný, kdo tam byl, až na -

Ucukl. Zahlédl věc, která vydávala ty zvuky. Měla podobu malého, nahého dítěte skrčeného na zemi, jeho kůže byla rozedřená a drsná, jako by byla čerstvě stáhnutá. Třesouc leželo pod židlí, kde bylo zanecháno, nechtěné, odklizené z dohledu a namáhavě dýchalo.

Bál se toho. Ačkoliv to bylo malé, křehké a zraněné, nechtěl se k tomu přibližovat. Přesto se přisunul o trochu blíže, připraven uskočit zpět. Brzy stál dostatečně blízko, aby se toho mohl dotknout, dosud se však neodhodlal to udělat. Cítil se jako zbabělec. Chtěl to utěšit, ale odrazilo ho to.

"Nemůžeš pomoci."

Otočil se. Albus Brumbál kráčel směrem k němu, bujarý a vzpřímený, a na sobě měl široký hábit v barvě půlnoční modři.

"Harry." Rozevřel svou náruč a obě jeho ruce byly celé, bílé a nepoškozené. "Jsi úžasný chlapec. Jsi statečný, statečný muž. Pojď, projdeme se."

Harry Brumbála ohromeně následoval, když vykročil pryč z místa, kde leželo stáhnuté skuhrající dítě. Brumbál ho vedl ke dvěma křeslům, kterých si předtím Harry nevšiml, jež stály o kus dál pod vysokým, oslnivým stropem.
Brumbál se posadil na jedno z nich a Harry se zabořil do toho druhého a upřeně se zadíval do obličeje svého starého ředitele. Brumbálovy dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavě modré oči za půlměsíčitými brýlemi, zlomený nos: všechno bylo tak, jak si pamatoval. A přece …

"Ale vy jste mrtvý," řekl Harry.

"Ó, ano," řekl Brumbál se samozřejmostí.

"Pak tedy…já jsem také mrtvý?"

"Ach," řekl Brumbál a jeho úsměv se rozšiřoval. "Toť otázka, že? Celkem vzato, drahý chlapče, myslím, že ne."

Dívali se jeden na druhého a starý muž se stále radostně usmíval.

"Ne?" opakoval Harry.

"Ne," řekl Brumbál.

"Ale …" Harry instinktivně zdvihl ruku směrem k jizvě ve tvaru blesku. Nezdálo se, že by tam byla. "Ale já jsem měl zemřít - nebránil jsem se! Měl jsem v úmyslu nechat se jím zabít!"

"A to," řekl Brumbál, "je podle mě právě ten rozdíl."

Vypadalo to, jako by spokojenost z Brumbála sálala jako světlo, jako oheň: Harry nikdy neviděl toho muže tak naprosto, tak očividně šťastného.

"Vysvětlete to," řekl Harry.

"Ale ty už to přeci víš sám," řekl Brumbál a složil si ruce do klína.

"Nechal jsem ho, aby mě zabil," řekl Harry. "Ne snad?"

"Ano, nechal," řekl Brumbál a pokývl hlavou, "pokračuj!"

"Takže ta část jeho duše, co byla ve mně …"

Brumbál pokyvoval stále více nadšeně, povzbuzujíc Harryho, aby pokračoval, s širokým úsměvem podpory ve tváři.

" … je pryč?"

"Ó, ano!" řekl Brumbál, "ano, on ji zničil. Tvá duše je celá a zcela tvá vlastní, Harry."

"Ale pak …"

Harry se ohlédl přes rameno tam, kde se pod židlí třáslo to malé, zmrzačené stvoření.

"Co je to, pane profesore?"

"Něco, co je mimo dosah naší pomoci," řekl Brumbál.

"Ale pokud Voldemort použil vražednou kletbu," znovu začal Harry, "a nikdo pro mě tentokrát nezemřel - jak mohu být naživu?"

"Myslím, že to víš," řekl Brumbál. "Ohlédni se zpět. Vzpomínáš, co udělal ve své nevědomosti, ve své nenasytnosti a krutosti?"

Harry přemýšlel. Nechal svůj pohled klouzat po svém okolí. Pokud by to, v čem seděli, byl skutečně palác, byl by to podivný palác s křesly v krátkých řadách a s kusy zábradlí tu a zase tam, a přesto on, Brumbál a to zakrnělé stvoření dole pod židlí, byli jediné bytosti zde. Pak mu náhle odpověď přišla na mysl, zcela bez námahy.

"Vzal si moji krev," řekl Harry.

"Přesně tak!" řekl Brumbál. "Vzal si tvoji krev a obnovil s ní své tělo! Tvá krev v jeho žilách, Harry! Lilyina ochrana v obou z vás! Připoutal tě k životu, dokud žije i on!"

"Já žiju … dokud žije i on? Ale já myslel … myslel jsem, že to je úplně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít? Nebo je to to stejné?"

Rozptylovalo ho skuhrání a plácání té zoufalé bytosti za nimi a znovu se na ni podíval.

"Jste si jistý, že už nemůžeme nic udělat?"

"Není možné jakkoliv pomoci."

"Pak vysvětlete … víc," řekl Harry a Brumbál se usmál.

"Ty jsi byl sedmý viteál, Harry, viteál, který on nikdy nezamýšlel vytvořit. Způsobil, že jeho duše byla natolik nestálá, že se rozlomila, když spáchal to nevýslovné zlo, vraždu tvých rodičů a pokus o zabití dítě. Avšak to, co uniklo z té místnosti bylo mnohem méně, než tušil. Nechal za sebou více než jen své tělo. Nechal část své duše připoutanou k tobě, rádoby oběti, která přežila.

A jeho vědomosti zůstaly žalostně neúplné, Harry! To, čeho si Voldemort necení, se neobtěžuje ani pochopit. Domácí skřítky a dětské příběhy, lásku, věrnost a nevinnost, Voldemort neví a nechápe nic. Nic. Že to všechno má moc, která přesahuje jeho vlastní, moc, která přesahuje jakoukoliv magii, to je pravda, kterou on nikdy nepochopil.

Vzal si tvoji krev ve víře, že by ho mohla posílit. Vzal si do svého těla drobounkou část kouzla, které na tebe vložila tvá matka, když pro tebe zemřela. Jeho tělo udržuje tuto její oběť naživu, a zatímco přežívá kouzlo, budeš žít i ty a stejně tak i Voldemortova poslední naděje."

Brumbál se na Harryho usmál a Harry se na něj upřeně díval.

"A vy jste to věděl? Věděl jste - po celou dobu?"

"Domníval jsem se. Ale mé domněnky se obvykle ukáží být správnými," řekl šťastně Brumbál a tiše seděli, až se to zdálo být jako hodně dlouhá doba, zatímco bytost za nimi nepřestávala skuhrat a třást se.

"Je toho víc," řekl Harry. "Je toho ještě mnohem víc. Proč moje hůlka zlomila tu, co si on půjčil?"

"Tak tím si nemohu být jistý."

"Tak se tedy domnívejte," řekl Harry a Brumbál se zasmál.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama