OPAK JE PRAVDOU

Tu noc se mi šlo spát opravdu dobře. S pocitem z dobře vykonané práce jsem upadla do hlubokého a bezesného spánku.
Ráno jako každé jiné, ale přece jenom se něco změnilo. Obvyklý pohled do zrcadla. Změna. Nějak jsem se změnila, je to můj pohled nebo co? Rozhodně mi to přidá na náladě a až neobvykle vesele spěchám do školy. Kolem bledého obličeje si vítr pohrává s mými vlasy a já mám pocit, že se vše mění k lepšímu. Moc se konečně pomstít mi dodává odvahu se postavit tomu, co přijde ve škole s hrdostí.
Zdlouhavá cesta pěšky. Kvůli Taťáně nemám pořád peníze na MHD, takže se celá cesta nepříjemně protáhne. Takže stihnu skupinku, které se tak dlouho vyhýbám brzkými příchody do školy…
Příchod do školy mi vezme dech. Moje včerejší řádění asi nezůstalo bez povšimnutí a rozneslo se po celém městě. Podél chodby jsou rozesety skupinky vzrušeně diskutujících studentů. Všichni do jednoho mají ustrašený výraz a co chvíli slyším udivené a ustrašené zvuky z hrdel dívek. Podříznou a bylo by ticho, vyplave mi na mysl. Rychle tu myšlenu zapudím a pokračuji v chůzi k mé skříňce.
Když už jsem skoro na místě mé cesty, něco mě podrazí nohy já padám dopředu. Jelikož mám plné ruce, nemůžu nijak zmírnit můj pád. Hluboko do mého nosu se zaboří roh skříňky. Ostrá bolest. Obličej mi smáčí slzy bolesti a krev řinoucí se z mého nosu.
Ráno jako každé jiné, ale přece jenom se něco změnilo. Obvyklý pohled do zrcadla. Změna. Nějak jsem se změnila, je to můj pohled nebo co? Rozhodně mi to přidá na náladě a až neobvykle vesele spěchám do školy. Kolem bledého obličeje si vítr pohrává s mými vlasy a já mám pocit, že se vše mění k lepšímu. Moc se konečně pomstít mi dodává odvahu se postavit tomu, co přijde ve škole s hrdostí.
Zdlouhavá cesta pěšky. Kvůli Taťáně nemám pořád peníze na MHD, takže se celá cesta nepříjemně protáhne. Takže stihnu skupinku, které se tak dlouho vyhýbám brzkými příchody do školy…
Příchod do školy mi vezme dech. Moje včerejší řádění asi nezůstalo bez povšimnutí a rozneslo se po celém městě. Podél chodby jsou rozesety skupinky vzrušeně diskutujících studentů. Všichni do jednoho mají ustrašený výraz a co chvíli slyším udivené a ustrašené zvuky z hrdel dívek. Podříznou a bylo by ticho, vyplave mi na mysl. Rychle tu myšlenu zapudím a pokračuji v chůzi k mé skříňce.
Když už jsem skoro na místě mé cesty, něco mě podrazí nohy já padám dopředu. Jelikož mám plné ruce, nemůžu nijak zmírnit můj pád. Hluboko do mého nosu se zaboří roh skříňky. Ostrá bolest. Obličej mi smáčí slzy bolesti a krev řinoucí se z mého nosu.
"Ups, měla by sis dávat pozor kam šlapeš, krávo jedna," zařve na celou halu školní frajer. Všichni propuknou v hlasitý řev nadávek a smích. Já se zmůžu pouze na tiché zakňučení. Nikdo mi nepomůže. Celá rudá studem a vztekem šplhám na nohy a utíkám hodně daleko odsud.
První místo, které mě napadne pro vytrpění mé potupy, je záchod. Au, ze zrcadla na mě hledí holka s rozseknutým nosem a zkrvácenými tvářemi. Z obličeje jí vystupují zarudlé oči od pláče. Příšerná bolest. Na čele mi začíná vyrůstat obrovská boule. Myšlenky se při tomto pohledu rozutečou na všechny strany. Za tohle zaplatí… Zab je!… Ne, tohle nemůže být pravda… Ale no tak, už ti tolikrát udělali naschvály, že tě to tentokrát přece nerozhodí…"Dost!" můj výkřik se nese celou místností.
Proud tekoucí vody omývá mé bolavé rány a zchlazuje divoké myšlenky. Jediné co teď potřebuju, je jasné a logické myšlení. Pohled na můj obličej. K čertu s chladnou hlavou! Pomsta je to jediné, co můžu dělat. Někde hluboko v mozku začínám spřádat svůj ďábelský plán. Budu ho mučit, dokud nezačne prosti o milost, potom mu dám naději na záchranu a.. Tentokrát budu zabíjet. Už žádné slitování…
Ale kde to provést? Hm… Na konci města je opuštěná továrna, která byla zrušena kvůli ničivému požáru. Jako malé děti jsme si tam dělaly stezky odvahy, takže dostat se tam nebude problém. Ale jak dostanu jeho? Cihla nepřichází v úvahu. Mám tak dutou palici, že by to ani nemělo účinek a ještě by mi utekl. Uspat, ale jak?
Z rozmýšlení mě vyruší nově příchozí. Střelím po nich pohledem a podívám se na ně opravdu ošklivě. S jekotem vykulí oči a pakují se odsud. Krávy. Krvácející rána dodává mému výrazu děsivost.
Mám to. Divoká zvířata se uspávají šipkami. Táta chytá zatoulané psy, takže by něco podobného mohl mít. Mohla bych ho takhle bezkontaktně poslat do limbu. Takže to by bylo, ale jak ho tam dostat? Nemůžu si dovolit vymýšlet všechno na místě… Asi budu muset i krást. Kolečko by šlo, naložím ho na něj a kdyby mě někdo otázky, tak řeknu, že je opilý a že ho vezu domů….
Z plánování mě vyruší zvonek. Nesmím přijít pozdě! Rozbíhám se do třídy a přes uslzené oči nevidím na cestu. Náraz. Náraz je tak prudký, že mě odmrští. Padám k zemi a cítím novou bolest zařezávající se mi přímo do hlavy. Nemůžu již bolest dále snášet a odporoučím se do bezbolestných mdlob. Poslední co slyším je smích školního frajera, Tomáše.
Probouzím se na místě, kam jsem spadla. Zase mi nikdo nepomohl, nechali mě napospas. Co kdybych byla smrtelně zraněná? Mohla jsem klidně umřít na krvácení do mozku. Sakra!
Z posledních sil se dobelhám do nemocnice, která je čirou náhodou blízko školy. Někdo velice důmyslný ji tady pro mě postavil. Jsem tak skoro jako doma. Věčně mám od nich zlámané ruce, potlučený obličej…
První místo, které mě napadne pro vytrpění mé potupy, je záchod. Au, ze zrcadla na mě hledí holka s rozseknutým nosem a zkrvácenými tvářemi. Z obličeje jí vystupují zarudlé oči od pláče. Příšerná bolest. Na čele mi začíná vyrůstat obrovská boule. Myšlenky se při tomto pohledu rozutečou na všechny strany. Za tohle zaplatí… Zab je!… Ne, tohle nemůže být pravda… Ale no tak, už ti tolikrát udělali naschvály, že tě to tentokrát přece nerozhodí…"Dost!" můj výkřik se nese celou místností.
Proud tekoucí vody omývá mé bolavé rány a zchlazuje divoké myšlenky. Jediné co teď potřebuju, je jasné a logické myšlení. Pohled na můj obličej. K čertu s chladnou hlavou! Pomsta je to jediné, co můžu dělat. Někde hluboko v mozku začínám spřádat svůj ďábelský plán. Budu ho mučit, dokud nezačne prosti o milost, potom mu dám naději na záchranu a.. Tentokrát budu zabíjet. Už žádné slitování…
Ale kde to provést? Hm… Na konci města je opuštěná továrna, která byla zrušena kvůli ničivému požáru. Jako malé děti jsme si tam dělaly stezky odvahy, takže dostat se tam nebude problém. Ale jak dostanu jeho? Cihla nepřichází v úvahu. Mám tak dutou palici, že by to ani nemělo účinek a ještě by mi utekl. Uspat, ale jak?
Z rozmýšlení mě vyruší nově příchozí. Střelím po nich pohledem a podívám se na ně opravdu ošklivě. S jekotem vykulí oči a pakují se odsud. Krávy. Krvácející rána dodává mému výrazu děsivost.
Mám to. Divoká zvířata se uspávají šipkami. Táta chytá zatoulané psy, takže by něco podobného mohl mít. Mohla bych ho takhle bezkontaktně poslat do limbu. Takže to by bylo, ale jak ho tam dostat? Nemůžu si dovolit vymýšlet všechno na místě… Asi budu muset i krást. Kolečko by šlo, naložím ho na něj a kdyby mě někdo otázky, tak řeknu, že je opilý a že ho vezu domů….
Z plánování mě vyruší zvonek. Nesmím přijít pozdě! Rozbíhám se do třídy a přes uslzené oči nevidím na cestu. Náraz. Náraz je tak prudký, že mě odmrští. Padám k zemi a cítím novou bolest zařezávající se mi přímo do hlavy. Nemůžu již bolest dále snášet a odporoučím se do bezbolestných mdlob. Poslední co slyším je smích školního frajera, Tomáše.
Probouzím se na místě, kam jsem spadla. Zase mi nikdo nepomohl, nechali mě napospas. Co kdybych byla smrtelně zraněná? Mohla jsem klidně umřít na krvácení do mozku. Sakra!
Z posledních sil se dobelhám do nemocnice, která je čirou náhodou blízko školy. Někdo velice důmyslný ji tady pro mě postavil. Jsem tak skoro jako doma. Věčně mám od nich zlámané ruce, potlučený obličej…
kdy to bude pokračovat?