close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moje Alter ega

6. února 2008 v 19:07 | Jassy |  .:Dohnáni k vraždě - Shanax:.
Hodiny odbíjejí půl dvanácté. Jejich zvuk se mi zarývá hluboko do hlavy. Zachvacuje mě panika z toho, co za chvíli přijde. Pohled do zrcadla mě už dlouho děsí, ale dnes se mi skoro zastaví srdce. Ze stěny na mě vyjeveně zírá lidská troska, kruhy pod očima dodávají jejím propadlým a bledým tvářím děsivý dojem. Jsem to opravdu já? Jak jsem se mohla takhle změnit k nepoznání?
Odpověď přijde sama. Je to zase tady. Vzduch se ochladí. Mé tělo zachvacuje třas a od úst mi při každém výdechu unikají obláčky páry. Frekvence tepu se zvyšuje každou vteřinou. Každé nadechnutí se mi zabodne jako tisíce jehliček do plic. Pohled do zrcadla. Pořád stejná
tvář, nic a nikdo navíc. Něco se kolem mě prosmýkne. Děs a hrůza. Přes záda mi přeběhne mráz a ještě více se zachumlám do deky přehozené přes ramena. Další pohyb a mě začnou vstávat vlasy hrůzou.

Stojím uprostřed místnosti s prosbami a modlitbami za šťastný konec. Bez valného úspěchu. Opět se kolem mě něco prosmýkne s tentokrát mi projede skrz vlasy. Strach a zima. Další pohled směrem k zrcadlu přináší novou vlnu paniky a děsu. Jako opařená stojím a hledím přímo do zrcadla, strach mi uzamkl ústa a navždy zahodil klíč.

Vedle mě se pomalu zhmotňuje ženská postava. Až moc podobná mě. Avšak je starší a překvapivě plná života. Takhle k světu se má jenom díky mně, díky mé životní síle, kterou čerpá každou noc už několik týdnů. Nemůžu utéct, nemůžu se jí schovat. Vždy si mě najde. Opět napřahuje svou ruku a dotýká se mé hlavy. Bolest, která projede celým mým tělem je nesnesitelná. Po tvářích se mi řinou slzy bolesti a beznaděje. Jediné co chci je, aby to už konečně skončilo a ona odešla. Nohy začínají vypovídat službu a já se kácím k zemi. Poslední pohled z tohoto světa patří rusovlásce sklánějící se nad mou tváří. A pak jen tma.

Znovu otevírám oči a přede mnou je neproniknutelná tma. Tma je tak silná, že cítím jak prostupuje celým mým tělem, dostane se do každého póru, zarývá se mi až do kostí. Hutný vzduch se vlní cizím rozhovorem a já jdu po zvuku v naději, že se dostanu do bezpečí. Výkřik. Několikanásobnou ozvěnou se vlní temnotou a já mám pocit že snad ohluchnu. Snažím se ochránit sluch, ale moje dlaně to celé zhoršují. Cítím jak výkřik jde skrz mě a mnohokrát se ve mně odráží. Rána. Další ohlušující zvuk a další.

Když dozní poslední ozvěna, otevírám oči. Přede mnou se z nicoty vynořil dům. Stavba ve mně vyvolává zvědavost a bázeň nad tím, co může skrývat. Nechápu co se děje. Jsem snad mrtvá? Pohltilo mě moje zrzavé já? Rozhodně nemám co ztratit a tak se vydávám vstříc tajemnému domu. Schody svými steny dávají jasně najevo, že po nich prošly stovky párů nohou. Dveře se přede mnou se skřípotem samy otevřou a já nesměle nakukuju dovnitř.

Všechen nábytek je přikrytý hadry a prostěradly různých barev a vzorů. Opuštěnost domu mě ještě více rozruší. Chce se mi křičet. Vykřičet si zpátky svůj život. Vykřičet se na svobodu, ale pud sebezáchovy mi to nedovolí. Kdo ví jaká tajemství a nebezpečí tahle stavba skrývá. Z visících obrazů na mě upřeně hledí zamračené tváře. Jejich všudypřítomné oči provázejí každý můj krok, sledují každý pohyb. Vystrašeně se po nich ohlížím, aby snad nevystoupili z obrazu.

Právě když svůj pohled upřu na schody, se celým domem rozezní dojemná hudba. Nejsem tady sama. Můj strach se vystupňoval tak jako nikdy. Sevřel mi vnitřnosti a udusil hrdlo. Nohy se nechtějí hnout ani o píď, připadám si jako strom navždy připoutaný k životodárné hlíně. Kroky v patře nade mnou mě probudí z transu a okamžitě prchám do nejbližších dveří. Zamykám je a pro jistotu zapřu pod kliku židli. Napínám uši a zatajuji dech. Kroky utichly a hudba se rázem změnila. Z krásné na strašlivou. Hudební nástroje hrají svůj hluboký moll.

Někdo tu je se mnou. Jeho oči se mi propalují do zad a já ten žár už nemůžu vydržet. Rychle se otočím a div nevyjeknu zděšením. Na posteli leží, co zbylo z mé matky. Je mrtvá. Z jejího vždy usměvavého obličeje zbyla pouze krvavá kaše. Zvedá se mi žaludek, ale musím vydržet. Celá postel je od krve a po stěnách jsou vidět kousky tkáně. Pohyb. Něco se kolem mě prosmýkne ohromnou rychlostí a srazí na kolena. Když vyjeveně zvedám hlavu, objeví se v zrcadle obraz. Na scéně se pohybují dvě postavy. Moje rusovlasá kopie a matka. O něčem se baví, zrzka ukazuje na něco na stropě a má mámu, kde chtěla. Jediným úderem ji posílá do bezvědomí. Spadne na postel, která se stane místem její brzké smrti. Vražedkyně přistupuje k matčinu bezvládnému tělu a napřahuje se k dalšímu úderu, tentokrát smrtelnému. A znovu a znovu, až už to není moje matka.

Najednou si mě všimne. Pomalu se otáčí a upírá svůj zakrvácený obličej na mě. Její oči žhnou vzrušením a já nejsem schopna pohybu. Její pohled je hypnotizující. Přistupuje blíže. Kleká si, aby byla na stejné úrovni. Její škodolibý smích je poslední, co vidím. Pak už jsem tam jen a jen já. Můj vyděšený výraz, pohublé a zkrvavené tváře. Nechápu, jak se tam ta krev dostala. Panika mě opět donutí k nějakému činu, vždyť ta krev je mé matky. Je mi jedno kolik nadělám hluku, prostě to ze sebe musím smýt. Zkouším všechny dveře v naději, že tam bude koupelna. Nakonec se spokojím s kuchyní. Celou věčnost si omývám obličej, div se neutopím. Už asi navždy budu cítit její krev na svém obličeji.

Mám chuť umřít, ale strach a beznaděj rázem střídá touha po pomstě. Rozrušeně hledám největší nůž v celé kuchyni. Při mém horlivém hledání si několikrát omylem pořežu ruce a bolest a řinoucí se krev mě utvrdí, že tohle není jen sen. Hudba utichá a slyším známé hlasy. Můj otec a já! Musím jednat rychle. Řízená sluchem prohledávám každou místnost. Výkřik a rána těla přitahovaného gravitací. V tu chvíli vtrhávám na místo činu. Další zrcadlo, další tělo, další utrpení. Na zemi leží otcova hlava oddělená od těla. Další promítání v zrcadle. Rusovláska rozsekla tátovi hlavu a pak ji na poněkolikáté uťala. Je celá od krve, vlasy slepené na pramínky čerstvou krví. Na rukách má stejné rány jako já od hledání zbraně.
Varovně kývá prstem a ukazuje na fotografii mých přátel. Přejede si prstem pod krkem a naznačí tak jejich osud. Tohle už nemůžu vydržet. Mrštím do zrcadla nejbližší věcí, na kterou dosáhnu. To se rozbíjí na tisíce kousků. S cinkotem dopadají na zem a již potřetí se rozezní hudba. Něco mi říká, že bych měla jít za hudbou, že mě dovede k ní.

Jsou to dveře na konci chodby v prvním patře. Pomalu a opatrně našlapuji a snažím se nezpůsobit hluk. Dveře jsou pootevřené a stačí do nich mírně strčit. Jsem v místnosti osvětlované pouze slabým světlem svíčky. Hned vedle gramofonu, z něhož se line hudba, sedí rusovlasá kopie. Napřahuju se k smrtící ráně, ale něco mi silně sevře ruku a donutí mě upustit mou jedinou zbraň. Ve snaze uniknout ze sevření se otáčím a přede mnou se objevuje další moje napodobenina. Vypadá přesně jako já, ale má pomněnkově modré oči a černé dlouhé vlasy.

Celá místnost je rázem plná světla a mě zachvátí panika. Kolem mě se seskupí několik dalších kopii, které se ode mne liší jen maličkostmi, barvou očí, vlasy, věkem… Rusovláska se zvedá a ukazuje přitom na zrcadlo. Tam se mi ukazuje děsivá podívaná. Na zemi leží těla mých přátel. Někteří leží v kaluži své krve, jiní mají nepřirozeně zkroucený krk, ale všichni jsou mrtví. Potom tam jsem i já. Stojím s upřenýma očima přímo proti zrcadlu.

Rusovláska naznačí modrooké aby mě přivedla blíže. Něco pošeptá další kopii. Obě se usmějí a upřeně se na mě podívají. Začnou mi mávat a smát se. Jejich smích mi projede celým tělem a vím, že si ho budu pamatovat do konce života. Potom ukáže na zrcadlo a moje věznitelka mě hodí přímo do něj. Čekám strašnou bolest, ale jen mě znovu obklopí temnota. Celou mě prostoupí, naplní mě až po okraj, sevře vnitřnosti a uzamkne hrdlo.

Nechce se mi otevírat oči ze strachu, co bych mohla vidět. Ale nakonec to budu muset udělat. Když se konečně odhodlám spatřím svou nejhorší noční můru. Kolem mě jsou bezvládná těla všech přátel. Přesně jak jsem viděla v zrcadlech. Pohled před sebe. V zrcadle jsou všechny moje kopie, jedna vedle druhé. Upírají na mě oči a usmívají se. Naznačují, že bych měla utéct, protože jeden, co přežil déle než ostatní, stihl vytočit číslo policie.

Nerozhodně těkám pohledem mezi dveřmi, mrtvými přáteli a odrazem v zrcadle. Nakonec udělám první věc, co mě napadne. Rozrážím dveře a prchám. Nikdo by mi nevěřil, že jsem to neudělala já. Policie mě nakonec chytila, nevěřili mi a já se jim nedivím. Nechali mě prozkoumat psychology, kteří mluvili se všemi "mými já" a zavřeli mě do blázince. Noviny se několik týdnů věnovaly zločinu mého rusovlasého já. Titulky hlásaly: Vražedkyně s roztroušenou osobností zavraždila celou rodinu i s přáteli, Masakr v našem městě: mladá dívka navždy zavřena v blázinci.

Doslov
Ale něco se nepovedlo, ostraha nebyla dost pozorná a my se chopily své šance. Další masakr a byly jsme volné. Už nás nikdy nechytí, společně odletíme na lepší místo. Jen krok a narostla nám křídla a my letěly do dálky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirík Mirík | Web | 10. dubna 2008 v 17:53 | Reagovat

Povídka je to dobrá občas se mi z ní zvedal žaludek ale nejvíc mě na ní děsí to že tohle se taky stát může.....jenom bych trochu zkrytizovala rozházenost povídky...nemohla jsem zjistit co je pokračování

2 noname03 noname03 | 14. října 2009 v 14:37 | Reagovat

je to velmi zajímavá povídka.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama