Leatherface
Nedočkavostí div neexploduju. Celým tělem mi probíhají elektrické záchvěvy vzrušení z toho, co brzy přijde. Všechny potřebné nástroje a věci mám už přichystané na místě. V mp3 přehrávači opět předem připravený playlist, který mi pomůže navodit dokonalou atmosféru. Tentokrát jsem si vybrala soundtracky z hororů Valentine a Noční můry v Elm street.
Blíží se desátá hodina večerní a on by se pomalu měl vracet z bowlingu, kam pravidelně s přáteli chodí, ne za účelem zahrát si, ale pořádně se ztřískat. To mi jenom pomůže. Na chodník narafičím kolečko, ve kterém ho nakonec odvezu do továrny. Předpokládám, že se jako zvědavý a opilý člověk bude divit, co tam to kolečko jenom dělá a určitě se zastaví. Což bude moje příležitost.
Pět. Deset. Patnáct minut a on pořád nikde. To je jako na potvoru dneska, že se musí zdržet. Vrávoravým krokem se přibližuje ve stínech skrytá postava, kterou by mohl být on. A za ní další, s tím jsem tedy opravdu nepočítala. Budu je muset "sejmout" oba. Jinak to nepůjde.
Předem jsem si vzala záložní uspávací šipku, ale ta měla být pro případ, že se netrefím. Takhle se budu muset opravdu snažit a modlit, abych měla štěstí. Ano, zastávka před kolečkem. Zamířit. Uklidnit se. Zmáčknou spoušť. Šipka proletí vzduchem a zabodne se mu přímo do krku.
Nevěřícný pohled upřený na svého přítele, který se začíná smát. Přece jenom i on už má něco vypito. Teď jenom musím rychle nabít a střelit i jeho. Mezitím začínají Tomášovi nohy vypovídat službu. Padá k zemi a já mám konečně nabito.
Zamířit. Uklidnit se - to je momentálně nadlidský výkon. Zmáčknout spoušť a modlit se. Výkřik mi napoví, že jsem něco opravdu trefila. Když se podívám tím směrem, zjišťuji, že jsem zasáhla cíl, který jsem chtěla. Avšak ne tam, kam jsem chtěla. Šipka se mi zaryla do tváře, nedaleko oka.
O to rychleji se skácí k zemi. Pušku ještě za běhu házím na ramena a rozklepaná dobíhám na místo. První pohled mi odhalí, že ten kamarád je nakonec Tomášův posluhovač Pavel, který je na mém seznamu hned po Tomášovi. Dvě mouchy jednou ranou. Tomáše naložím na kolečko a Pavla odtáhnu někam, kde si ho nikdo nevšimne.
Než se začne Pavel probouzet, potrvá to asi 20 minut, což je akorát, abych mohla toho druhého odvézt. Docela makačka, než ho dovezu až na místo. Předpoklad, že nikoho nepotkáme, se nevyplnil.
Jeden muž se na nás zvědavě kouká a hned se ptá: "Co se mu stalo, děvenko?" Celkem v klidu mu odpovím: "Opil se a já ho teď vezu domů," souhlasně pokývá hlavou a dodá, "to kdybych já měl takové kamarády, jako jsi ty, měl bych krásné mládí." Mou odpovědí je zářivý úsměv a hned potom jsem na odchodu.
To šlo celkem dobře, možná to nebude až takové fiasko… Těch deset minut mi uběhne strašně rychle, celou dobu se zabavuji přemýšlením, co a jak mu udělám. Krása, konečně dostane, co si zaslouží.. Zaplatí za utrpení, které spoustě lidí působil.
Když už konečně dorazím na místo, vyklopím ho z kolečka a do země zatluču čtyři kůly do tvaru čtverce. Omotám mu zápěstí a nohy provazy, které přivážu k dřeveným kůlům v zemi. Takhle nemá šanci mi utéct.
S prázdným kolečkem se vracím pro kluka číslo dvě...
Pět. Deset. Patnáct minut a on pořád nikde. To je jako na potvoru dneska, že se musí zdržet. Vrávoravým krokem se přibližuje ve stínech skrytá postava, kterou by mohl být on. A za ní další, s tím jsem tedy opravdu nepočítala. Budu je muset "sejmout" oba. Jinak to nepůjde.
Předem jsem si vzala záložní uspávací šipku, ale ta měla být pro případ, že se netrefím. Takhle se budu muset opravdu snažit a modlit, abych měla štěstí. Ano, zastávka před kolečkem. Zamířit. Uklidnit se. Zmáčknou spoušť. Šipka proletí vzduchem a zabodne se mu přímo do krku.
Nevěřícný pohled upřený na svého přítele, který se začíná smát. Přece jenom i on už má něco vypito. Teď jenom musím rychle nabít a střelit i jeho. Mezitím začínají Tomášovi nohy vypovídat službu. Padá k zemi a já mám konečně nabito.
Zamířit. Uklidnit se - to je momentálně nadlidský výkon. Zmáčknout spoušť a modlit se. Výkřik mi napoví, že jsem něco opravdu trefila. Když se podívám tím směrem, zjišťuji, že jsem zasáhla cíl, který jsem chtěla. Avšak ne tam, kam jsem chtěla. Šipka se mi zaryla do tváře, nedaleko oka.
O to rychleji se skácí k zemi. Pušku ještě za běhu házím na ramena a rozklepaná dobíhám na místo. První pohled mi odhalí, že ten kamarád je nakonec Tomášův posluhovač Pavel, který je na mém seznamu hned po Tomášovi. Dvě mouchy jednou ranou. Tomáše naložím na kolečko a Pavla odtáhnu někam, kde si ho nikdo nevšimne.
Než se začne Pavel probouzet, potrvá to asi 20 minut, což je akorát, abych mohla toho druhého odvézt. Docela makačka, než ho dovezu až na místo. Předpoklad, že nikoho nepotkáme, se nevyplnil.
Jeden muž se na nás zvědavě kouká a hned se ptá: "Co se mu stalo, děvenko?" Celkem v klidu mu odpovím: "Opil se a já ho teď vezu domů," souhlasně pokývá hlavou a dodá, "to kdybych já měl takové kamarády, jako jsi ty, měl bych krásné mládí." Mou odpovědí je zářivý úsměv a hned potom jsem na odchodu.
To šlo celkem dobře, možná to nebude až takové fiasko… Těch deset minut mi uběhne strašně rychle, celou dobu se zabavuji přemýšlením, co a jak mu udělám. Krása, konečně dostane, co si zaslouží.. Zaplatí za utrpení, které spoustě lidí působil.
Když už konečně dorazím na místo, vyklopím ho z kolečka a do země zatluču čtyři kůly do tvaru čtverce. Omotám mu zápěstí a nohy provazy, které přivážu k dřeveným kůlům v zemi. Takhle nemá šanci mi utéct.
S prázdným kolečkem se vracím pro kluka číslo dvě...
bezva dalsi dilek