Chlap, který připomíná nějakou postavu z hororu. Pavel se pokouší vyprostit z ocelového sevření řetězů a daří se mu to celkem dobře. Ale ten hluk jaký dělají řetězy. Strachem z toho, co by mohlo přijít, kdyby to on slyšel, se mu orosí čelo krůpěji potu. Avšak neznámý muž nehne ani brvou.
Pomalu se zezadu blíží a doufá, že neděla tolik hluku. Nic. Žádná odezva u mučitele. Proto se napřahuje a udeří jej do hlavy. Bez hlesu se sesunuje k zemi a stává se neškodným.
Rychle se vrhá ke svému zřízenému kamarádovi a pokouší se ho dostat z provazů. Proto bere vrahounův nůž a snaží se je přeříznout. Jde to ztuha, ale jedna přítelova ruka už je volná.
Hlavu mám plnou tisíce střepů, které se při každém pokusu o pohyb zabodávají hlouběji a hlouběji do mé hlaavy. Opět pociťuji následky zlomeného nosu a proklínám toho, kdo mě přetáhl přes hlavu.
Nenávist a zloba, které mě v tu chvíli zachvacují, svou silou předčí způsobenou bolest a já se natahuji po motorové pile. Nastartuju ji a továrnou se rozezní mocné vrčení mého nástrroje lačnícího po jejich krvi.
Pavel se zalekne a vezme nohy na ramena. Vůbec mu nevadí, že tam nechal svého bezmocného kamaráda. Takového parchanta nebude vůbec škoda. Proto se za ním rozebíhám s hrozivým vrčením pily, jenž se stane jeho soudcem.
Jeho zběsilý útěk zastavují uzamčené dveře. Je v pasti. Jeho nohy dřevění a on se stává stromem čekajícím na pokácení. Napřahuji se. V zoufalé snaze zvedá své paže na ochranu, avšak ocelové zuby se zakousnou hluboko do masa, do kostí… Uříznuté končetiny padají s mlasknutím na zem a ze zbylých pahýlů se stává krvavá fontána.
Jsem celá od krve, ale vůbec mi to nevadí, ba právě naopak. Teď jsem dostala opravdovou chuť si zařádit a pomstít křivdu.
Pokřáčko prosim pokráčko !