Pomalu jsem otáčel hlavu vlevo, jako bych se díval na cihly ve stěně, chvíli se dívám a pak otáčím hlavu vpravo, zátky k prasklině ve stropě. Pouze Alice věděla, že jsem zavrtěl hlavou.
Uklidnila se. Řekni mi, kdyby to bylo příliš zlé.
Pohnul jsem pouze očima, nahoru ke stropu a zpátky dolů.
Byl jsem rád, že jsem jí nemohl odpovědět nahlas. Co bych měl říct? Bylo my potěšením? To těžko. Neužíval jsem si poslouchání Jasperova boje. Bylo opravdu nutné takhle experimentovat? Nebyla by jednodušší cesta prostě si přiznat, že možná nebude nikdy schopný udržet svou žízeň, jako dokážeme my a nepřekročit jeho hranice? Proč laškovat s pohromou?
Byly dva týdny po loveckém výletě. Pro většinu to nebylo až tak obtížné. Sem tam trochu nepohodlné - když člověk chodil příliš blízko, když vítr zavál špatným směrem. Ale lidé zřídka chodili moc blízko. Jejich instinkty jim říkaly, co jejich vědomé myšlení nikdy nepochopí: jsme nebezpeční.
Jasper byl teď hodně nebezpečný.
V tuhle chvíli malá dívka zastavila na konci nejbližšího stolu od našeho, zastavila na kus řeči s přáteli. Prsty si pročísla své krátké pískové vlasy. Větráky zavály její vůni naším směrem. Vdechl jsem vůni a ta mě přiměla cítit palčivou bolest v mém krku, prázdnou touhu mého žaludku, automatické smršťování svalů, nadměrné množství jedu v mé puse…
To všechno bylo normální, obvykle jednoduché ignorovat. Ale pávě teď to bylo těžší, cítil jsem vše silněji, dvojnásobně, když jsem kontroloval Jasperovu reakci. Dvojitá žízeň, spíše než jen moje.
Jasper popustil uzdu své fantazii. Představoval si to - představoval si sebe skákajícího ze svého místa vedle Alice za tu malou dívku. Myslel na to, jak se k ní skloní, jako by jí chtěl šeptat do ucha a nechá rty dotknout se jejího krku. Představoval si, jak pod rty cítí rytmus jejího tepu…
Kopnul jsem do jeho židle.
Na chvíli se setkal s mým pohledem a pak se díval dolů. Slyšel jsem stud a odpor v jeho hlavě.
'Pardon,' zabručel Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
'Nechystal ses jí nic udělat,' pošeptala mu konejšivě Alice. 'Viděla jsem to.'
Potlačil jsem grimasu, která by mohla vyvrátit její lež. Museli jsme držet spolu, Alice a já. Nebylo to jednoduché, slyšet hlasy nebo vidět vize budoucnosti. Oba zrůdy mezi těmi, kteří už zrůdy jsou. Chránili jsme navzájem svá tajemství.
Byl jsem rád, že jsem jí nemohl odpovědět nahlas. Co bych měl říct? Bylo my potěšením? To těžko. Neužíval jsem si poslouchání Jasperova boje. Bylo opravdu nutné takhle experimentovat? Nebyla by jednodušší cesta prostě si přiznat, že možná nebude nikdy schopný udržet svou žízeň, jako dokážeme my a nepřekročit jeho hranice? Proč laškovat s pohromou?
Byly dva týdny po loveckém výletě. Pro většinu to nebylo až tak obtížné. Sem tam trochu nepohodlné - když člověk chodil příliš blízko, když vítr zavál špatným směrem. Ale lidé zřídka chodili moc blízko. Jejich instinkty jim říkaly, co jejich vědomé myšlení nikdy nepochopí: jsme nebezpeční.
Jasper byl teď hodně nebezpečný.
V tuhle chvíli malá dívka zastavila na konci nejbližšího stolu od našeho, zastavila na kus řeči s přáteli. Prsty si pročísla své krátké pískové vlasy. Větráky zavály její vůni naším směrem. Vdechl jsem vůni a ta mě přiměla cítit palčivou bolest v mém krku, prázdnou touhu mého žaludku, automatické smršťování svalů, nadměrné množství jedu v mé puse…
To všechno bylo normální, obvykle jednoduché ignorovat. Ale pávě teď to bylo těžší, cítil jsem vše silněji, dvojnásobně, když jsem kontroloval Jasperovu reakci. Dvojitá žízeň, spíše než jen moje.
Jasper popustil uzdu své fantazii. Představoval si to - představoval si sebe skákajícího ze svého místa vedle Alice za tu malou dívku. Myslel na to, jak se k ní skloní, jako by jí chtěl šeptat do ucha a nechá rty dotknout se jejího krku. Představoval si, jak pod rty cítí rytmus jejího tepu…
Kopnul jsem do jeho židle.
Na chvíli se setkal s mým pohledem a pak se díval dolů. Slyšel jsem stud a odpor v jeho hlavě.
'Pardon,' zabručel Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
'Nechystal ses jí nic udělat,' pošeptala mu konejšivě Alice. 'Viděla jsem to.'
Potlačil jsem grimasu, která by mohla vyvrátit její lež. Museli jsme držet spolu, Alice a já. Nebylo to jednoduché, slyšet hlasy nebo vidět vize budoucnosti. Oba zrůdy mezi těmi, kteří už zrůdy jsou. Chránili jsme navzájem svá tajemství.
'Trochu pomůže, když na ně budeš myslet jako na lidi,' doporučila Alice, svým vysokým, zpěvným hlasem příliš rychle, aby tomu lidské ucho porozumělo. 'Jmenuje se Whitney. Má malou sestru, kterou zbožňuje. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ?'
'Já vím, kdo je,' odpověděl Jasper odměřeně. Odvrátil se a zíral ven jedním malým oknem. Jeho tón ukončil naši konverzaci.
'Já vím, kdo je,' odpověděl Jasper odměřeně. Odvrátil se a zíral ven jedním malým oknem. Jeho tón ukončil naši konverzaci.
Chtěla jsem se jen zeptat jestli knížka půlnoční slunce už vyšlo
a opravdu je tose to tak jmenmuje? Zatím a dík