Když probuzení nestojí za nic
Tomáš
Tomáš

Zdálo se to jako sen. Ne sen. Noční můra, ze které jsem se konečně probudil. Pomalu přicházím k sobě, ještě pořád na sobě cítím účinky nějaké omamné látky. Au, a jak mě nehorázně bolí hlava, jako po propité noci. Oči mám pořád zavřené, bojím se, že bych se mohl najednou ocitnout v nějaké smradlavé místnosti s nějakým odporným chlapem, se kterým jsem si včera spletl tu prsatou brunetu. Opojení alkoholem už mě do podobných problémů dostalo…
Ale co nadělám, otevřít je musím. Ale. Panebože, nemůžu otevřít oči. Moje ruce si rozhodně šinou cestu přímo k očím a narazí přitom na pusu. Panebože, je celá oteklá a něco hodně divného mi z ní čouhá. Snažím se křičet, otevřít oči, propadám panice. Drásám si rty a snažím se je otevřít, působí mi to nesnesitelnou bolest, ale v tu chvíli mi to přijde jako jediné logické řešení.
Když se mi konečně povede odtrhnout rty od sebe, vydere se ze mě tak dlouho dušený výkřik. Ústa se mi okamžitě zalévají teplou tekutinou vytékající z mých rozdrásaných rtů. Moje krev. Zvedá se mi z toho žaludek, tak se prostě nakloním a…
Avšak moje panika neustává, pořád mám uvězněné oči. Naštěstí je bolest mnohem silnější než moje panika a tak se neuchýlím ke stejné zbrklosti jako se rty. Klid. Uklidni se chlape. Přemýšlej a vzpomínej, co si ze včera pamatuješ. Cesta z party. Ok. Kámoš. Ok. A pak…
Mezera. Prostě nic. Zatřesu hlavou, abych si urovnal mysl, ale to jsem neměl dělat. Tím pohybem mi hlavou projede tisíce nožů bolesti, krajíci si svou cestu k mému mozku. Tou náhlou bolestí se mi sevřou vnitřnosti a napnou svaly po celém těle. Strachy a beznadějí se schoulím do klubíčka jako miminko v matčině děloze.
Strach, bolest a vyčerpání z narkotik mě přinutí opět usnout.
***
Konečně doma. Svléknu se z toho od krve nepříjemně páchnoucího převleku a udělám si z něj táborák. Dokonalé zahlazení stop. Popel z oblečení potom hodím do řeky, aby ho navždy odnesla voda.
Rychle, aby mě nikdo neviděl, vyběhnu do svého pokoje a pustím si svou starožitnou televizi, která už značnou dobu dosluhuje. Trapná telenovela. Cvak. Nudný zábavný pořad. Cvak. Zprávy.
" Naše město zažívá těžké časy. Před několika dny byla brutálně napadena studentka místní školy. Pachatel je stále na svobodě, proto apelujeme na rodiče, aby nenechávali své děti ve večerních hodinách samotné. Pro neobvyklost a brutálnost tohoto činu jsou vyšetřovatelé velice obezřetní a nepodávají tisku žádné zprávy. Když se naši reportéři snažili získat nějaké informace, byli odkázání na brzké veřejné prohlášení, které se přes všechny sliby dosud nekonalo. Až budeme vědět více, ozveme se vám. A nyní další zprávy, nad naší zemí řádí…."
Více už mě nezajímá. Tyto zprávy dostatečně navnadily moji zvědavost. Co s Taťánou vlastně je teď? To bude mým domácím úkolem na tento týden plus vymyslet si další kostým... Panebože, co to plácám? Vždyť já už přeci nechci vraždit. Nikdy jsem nechtěla, aby to zašlo až tak daleko, abych zničila lidský život, i když to byli sráči jako oni. Ne, ne. Musím s tím přestat a to rychle.
Zkusím si dát odvykací kůru od zabíjení. Ach ne, už mi to leze na mozek. Jak bych na tom mohla být závislá, když jsem teprve zabila dva lidi. Zabila. To slovo mnou projelo, jako když blesk uhodí do stromu a rozštípne ho na dvě půlky. Tak jsem si teď připadala, rozpolcená na dva kusy. Jedno moje já přemýšlelo a dalším útoku. O těch krásných obřadních přípravách, o vymýšlení dalšího kostýmu.
Moje druhá polovina, ta morálnější, však věděla, že tohle není správné. Ubližovat těm lidem. Ale oni mi taky ubližují. Psychická bolest je mnohem horší než fyzická! A já to musím vědět nejlépe, obě jsou mými přítelkyněmi už nějaký čas. Přátele jsem měla jenom ve školce, tam se ještě nehledělo na rozdíly jako na základní škole a co teprve teď. Jakmile najdou vaši slabinu, dávají vám to sežrat naplno.
Únavou z odvedené práce a přemýšlení nad budoucím mi těžknou nohy a klíží se mi víčka. A tak se nechám strhávat příjemným proudem klidu a míru, který přestávám vnímat, jakmile se moje hlava dotkne měkkého a voňavého polštáře.
***
Taťána
Všechno mě bolí. Tak dlouho jsem spala. Otevírám unavená víčka a vidím před sebou pouze hustou tmu, již protíná slabé světlo z chodby. Pomalu začínám vnímat okolí. Pravidelné pípání přerušuje ticho spolu s mým přerývaným dýcháním způsobeným strachem.
Strach. Ta emoce ve mně probudí vzpomínky na tu noc. Noc hrůzy jako by vystřižené z hororu. S přibývajícími vzpomínkami nabývá tempo pípání na rychlosti. Můj tep se zrychluje synchronizovaně s nepříjemným pípáním. Začínám křičet, jak nejvíce dokážu, avšak to mi způsobuje tak silnou bolest, že se nemůžu pomoci a začnu sebou házet na posteli a ječet z plných plic.
"Pomoooooooc! Pomozte mi někdo, prosím. Pomoc!", strach zachvacuje celé mé tělo, ochromuje mé mou mysl a zmůžu se pouze na nezadržitelný křik. Vtom se rozlétnou dveře a rozsvícené světlo mě zasáhne jako světelný výbuch. Bílé postavy se kolem mě pohybují s naprostou jistotou. Objímají mé tělo a znemožňují pohyb.
To je zlý sen. Připadám si jako unesená mimozemšťany. Moje myšlenky slábnou a já dopadám na polštář. Bílé postavy se kolem mě rozjasňují a jejich hlasy nabírají na ostrosti.
"Chudinka si toho prožila. Tahle sedativa ji na chvíli dají klidný spánek. Nezapomeň to říct jejímu lékaři, musíme…", více nezaslechnu, padám do blaženého spánku.
Rychle, aby mě nikdo neviděl, vyběhnu do svého pokoje a pustím si svou starožitnou televizi, která už značnou dobu dosluhuje. Trapná telenovela. Cvak. Nudný zábavný pořad. Cvak. Zprávy.
" Naše město zažívá těžké časy. Před několika dny byla brutálně napadena studentka místní školy. Pachatel je stále na svobodě, proto apelujeme na rodiče, aby nenechávali své děti ve večerních hodinách samotné. Pro neobvyklost a brutálnost tohoto činu jsou vyšetřovatelé velice obezřetní a nepodávají tisku žádné zprávy. Když se naši reportéři snažili získat nějaké informace, byli odkázání na brzké veřejné prohlášení, které se přes všechny sliby dosud nekonalo. Až budeme vědět více, ozveme se vám. A nyní další zprávy, nad naší zemí řádí…."
Více už mě nezajímá. Tyto zprávy dostatečně navnadily moji zvědavost. Co s Taťánou vlastně je teď? To bude mým domácím úkolem na tento týden plus vymyslet si další kostým... Panebože, co to plácám? Vždyť já už přeci nechci vraždit. Nikdy jsem nechtěla, aby to zašlo až tak daleko, abych zničila lidský život, i když to byli sráči jako oni. Ne, ne. Musím s tím přestat a to rychle.
Zkusím si dát odvykací kůru od zabíjení. Ach ne, už mi to leze na mozek. Jak bych na tom mohla být závislá, když jsem teprve zabila dva lidi. Zabila. To slovo mnou projelo, jako když blesk uhodí do stromu a rozštípne ho na dvě půlky. Tak jsem si teď připadala, rozpolcená na dva kusy. Jedno moje já přemýšlelo a dalším útoku. O těch krásných obřadních přípravách, o vymýšlení dalšího kostýmu.
Moje druhá polovina, ta morálnější, však věděla, že tohle není správné. Ubližovat těm lidem. Ale oni mi taky ubližují. Psychická bolest je mnohem horší než fyzická! A já to musím vědět nejlépe, obě jsou mými přítelkyněmi už nějaký čas. Přátele jsem měla jenom ve školce, tam se ještě nehledělo na rozdíly jako na základní škole a co teprve teď. Jakmile najdou vaši slabinu, dávají vám to sežrat naplno.
Únavou z odvedené práce a přemýšlení nad budoucím mi těžknou nohy a klíží se mi víčka. A tak se nechám strhávat příjemným proudem klidu a míru, který přestávám vnímat, jakmile se moje hlava dotkne měkkého a voňavého polštáře.
***
Taťána
Všechno mě bolí. Tak dlouho jsem spala. Otevírám unavená víčka a vidím před sebou pouze hustou tmu, již protíná slabé světlo z chodby. Pomalu začínám vnímat okolí. Pravidelné pípání přerušuje ticho spolu s mým přerývaným dýcháním způsobeným strachem.
Strach. Ta emoce ve mně probudí vzpomínky na tu noc. Noc hrůzy jako by vystřižené z hororu. S přibývajícími vzpomínkami nabývá tempo pípání na rychlosti. Můj tep se zrychluje synchronizovaně s nepříjemným pípáním. Začínám křičet, jak nejvíce dokážu, avšak to mi způsobuje tak silnou bolest, že se nemůžu pomoci a začnu sebou házet na posteli a ječet z plných plic.
"Pomoooooooc! Pomozte mi někdo, prosím. Pomoc!", strach zachvacuje celé mé tělo, ochromuje mé mou mysl a zmůžu se pouze na nezadržitelný křik. Vtom se rozlétnou dveře a rozsvícené světlo mě zasáhne jako světelný výbuch. Bílé postavy se kolem mě pohybují s naprostou jistotou. Objímají mé tělo a znemožňují pohyb.
To je zlý sen. Připadám si jako unesená mimozemšťany. Moje myšlenky slábnou a já dopadám na polštář. Bílé postavy se kolem mě rozjasňují a jejich hlasy nabírají na ostrosti.
"Chudinka si toho prožila. Tahle sedativa ji na chvíli dají klidný spánek. Nezapomeň to říct jejímu lékaři, musíme…", více nezaslechnu, padám do blaženého spánku.
No musim přiznat,že je to poravdu drsný...ale jíst se u toho ještě dá:-) jen doufám že další kapitola bude dřív než za 3 měsíce;-)